Pondělí 28. září 2020
Zataženo, déšť 11°C

Dobrý člověk ještě žije

24. července 2006 | 10:00

Život se s nikým nemazlí! Paní Blanka zažila, jaké je hledat si v pokročilém věku nové zaměstnání

Padesátka není sice žádná výhra, ale naplánovala jsem si klidné pozdní období svého života. Velký byt jsem vyměnila za dva, jeden z nich jsem přenechala dceři, která právě se svým partnerem očekávala narození druhého potomka, a pro sebe jsem si ponechala mini garsoniéru. Uskrovním se a vystačím s penězi, říkala jsem si. Ale nepočítala jsem s podrazem od nového šéfa, 20letého mladíčka, který mi krátce po svém nástupu dal výpověď, neboť razil heslo: obklopím se mladými, krásnými účetními, stařenky ať jdou od válu. Nelomila jsem rukama, žiju přece v Praze, a tak se nějaká práce najde. Na pracovním úřadu mi dali podporu a radu, abych si hledala práci sama. Tak jsem tedy hledala. Četla jsem noviny, inzeráty, volala známým, posílala vyplněné dotazníky na všechny strany, zbytečně telefonovala. Na inzeráty typu "mladý kolektiv" jsem si ani netroufla pomyslet. Po nějakém čase mi na úřadu práce vytkli, že se nesnažím najít si práci a ukončili mi vyplácení podpory. Moje první myšlenka byla, že mě vystěhují z bytu a já zůstanu na ulici. V ten den jsem měla pozvání k přijímacímu pohovoru, to už jsem odpovídala i na nabídky takové práce, kde nepožadovali moje vzdělání. "Poslední šance, tohle musí vyjít," říkala jsem si. Vypadalo to dobře, přijali mě příjemní lidé. Ale na závěr mi poděkovali za účast a řekli, že bych na tu práci fyzicky nestačila. Nezmohla jsem se na slovo, došla jsem domů, sedla si na schody u bytu a plakala. Hlavou se mi honilo, ke komu bych měla jít, k dceři jsem nemohla, měla rizikové těhotenství, jenom bych jí svým trápením ublížila. Světlo na schodišti už dávno zhaslo a já tam pořád seděla jako sedm let neštěstí, nemohla jsem vstát, jak mě přemohla lítost, opřela jsem se ramenem o zábradlí a asi jsem usnula. Probudilo mě zaklepání na rameno, nějaká paní se ptala, jestli jsem v pořádku. "Vy jste se sem přistěhovali teprve nedávno, viďte?" seznamovala se se mnou. Vzala mě k sobě a uvařila mi čaj. Té úplně cizí paní jsem řekla všechno své trápení a znovu jsem se rozplakala. Zamyslela se a pak mi povídá: "U nás v práci jsou dvě děvčata, která jdou na mateřskou. Plánují dvě děti, a tak asi budou pár let doma. Nechtěla byste to zkusit alespoň na čas u nás?" Za dva dny jsem nastupovala ve firmě, kde se nikdo neošívá nad mým věkem. Je to sice až na druhém konci města, ale ráno mi cesta metrem rychle uteče. A já dnes už zase věřím tomu, že ještě existují dobří lidé, i když jich je opravdu už jen poskrovnu. Blanka

Související články