Prožila jsem krásné dětství, i když jsem se často trápila. Měla jsem totiž pár kilo navíc, a tak jsem se styděla sama před sebou. V pubertě jsem ani nedoufala, že by se mohl najít někdo, kdo by mě měl rád. Mindráků jsem se zbavila teprve na internátě. Naštěstí jsem natrefila na skvělé spolužačky, díky kterým jsem zjistila, že to, co nás činí krásnými, není ve "fasádě", ale v naší duši. Hned po maturitě jsem se seznámila s chlapcem, o kterém jsem sice věděla, že dost pije, ale moje srdce šlo jen za ním - navzdory přání mých rodičů. Ale brzy po sňatku se ukázalo, že jejich obavy jsou na místě. Můj muž začal pít ještě víc. Bohužel jsme bydleli u jeho rodičů, kteří ho v tom ještě podporovali. Nejen, že se ho zastávali, ale ve snaze zakrýt jeho prohřešky mi dokonce lhali. Po roce se nám narodil syn a já jsem tajně doufala, že to mého muže změní. Kamarádky mě utěšovaly, že prvorozený syn dokáže s tátou udělat divy. Ale nestalo se. Manžel pil dokonce ještě víc. Když se vrátil v noci opilý domů, přespával dole v domě - u svých rodičů, ke mně přicházel jen proto, aby mě zbil. Na celou vesnici řval, že ženu je třeba bít, že ji ani jinak vychovávat nelze. Začala jsem uvažovat o tom, že se i s dítětem odstěhuji. Nikomu jsem si nepostěžovala, svoje trápení jsem nosila v sobě. Žádnou opravdovou kamarádku jsem neměla a za svými rodiči jsem se styděla jít, aby mi neřekli: "Vidíš, neposlechla jsi nás - a jak to dopadlo!" Trpěla jsem tak pět let a teprve ve chvíli, když šel chlapec do školy a já nastoupila do práce, abych měla na výdaje spojené se školní docházkou, jsem se rozhodla. V té době už jsme bydleli ve vlastním bytě, soud nás rozvedl na první stání, můj muž se ani nesnažil manželství zachraňovat. Sbalil si tašku a beze slova rozloučení od nás odešel k rodičům. Zanedlouho zemřel, bylo mu teprve 35 let. Jeho játra tu alkoholovou zátěž nevydržela. Když jsem se tu zprávu dozvěděla, už jsem k němu nic necítila. Bylo to, jako kdyby mi vyprávěli o smrti nějakého muže ze sousední vesnice, kterého jsem znala jen z doslechu. Bylo mi v té době teprve 27 let. Zanedlouho jsem si našla přítele a oba jsme se těšili na úplnou rodinu. Poprvé v životě jsem s ním prožívala něco, co jsem neznala - lásku, něhu, úctu, úsměv. Vzali jsme se asi po roce známosti a já jsem byla šťastná. Do roka se nám narodil druhý syn, odstěhovali jsme se do jiného města, zmizela jsem z očí lidem, kteří znali mého prvního muže. Naše štěstí však trvalo jen pár let. Když bylo mému druhému muži 45 roků, tragicky zahynul. Od té doby žiji se svými dvěma syny sama. Funguji vlastně jako máma-táta a občas je toho na mě moc. Sednu si večer někam do koutku a aby to kluci neviděli, popláču si. Jsou oba už dospělí, ale zatím jsou ještě svobodní, z domova nepospíchají. Ten starší má asi geny po svém otci. Rád se totiž napije. Ale dala jsem mu nůž na krk a pohrozila, že když chce popíjet alkohol, musí se odstěhovat jinam. Slíbil mi, že dokud bydlí u mě, bude to respektovat. Když je mi hrozně, vždycky mě postaví na nohy citát: Bůh dopustí, ale neopustí. A také to, že se pravidelně vídám se spolužačkami ze střední školy, které mi pomohly v době, kdy jsem se hodně trápila. Popovídáme si, postěžujeme a zase se vrátíme k těm svým rodinným trampotám. Když slyším, co se kolem nás děje, musím uznat, že moje současné problémy jsou vlastně jen malichernosti. Že to k životu patří a záleží jen na mně, jestli se z těch trablů stane obrovský problém. Majka, Kladensko