Moje studijní skupina ho absolvovala v jiném termínu než já, protože jsem v tu dobu byla nemocná. Nezbylo mi nic jiného, než se přidat k jiné fakultě a tedy k jiné, mně neznámé partě mladých lidí. Ale brzy jsme se zkamarádili, a když jsem mezi nimi objevila svého kamaráda Honzu z mého rodného města, byly počáteční obavy pryč.
Přesto to mělo jeden háček, všichni už byli popárovaní do lodí a já zbyla na ocet. Tedy, přítele jsem měla doma, ale to mi nebylo moc platné. "Budeš jezdit na kánoi se mnou," oznámil mi asi 50letý prošedivělý instruktor. "No, to jsem to teda chytla," pomyslela jsem si. Ale ukázalo se, že je to vlastně výhoda, nikdy jsme se neudělali, tedy nepřevrátili. Právě z toho jsem měla největší strach - plavání totiž nebylo mojí silnou stránkou. A tak jsme si užívali vody, táboráků i nových přátelství.
Instruktor si mě oblíbil, takže jsme si povídali jako dobří známí. Radil mi a chodil za mnou i ve volných chvílích, všichni jsme si na něj zvykli. Měl však jednu chybu - dost pil. "Ty se máš, nenadřeš se a ještě jsi tu ulovila instruktora," vtipkoval můj kamarád Honza. "Tak jestlipak už ses nám tu zamilovala?" přisadil si hlavní vedoucí. A jako by toho nebylo dost, otázka mého instruktora mě naprosto vyvedla z míry: "Co kdybych k tobě dnes večer přišel?" "To jako do stanu?" zeptala jsem se přihlouple a už jsem se se děsila toho, co si počnu s přiopilým chlapem sama ve stanu. Nemůžu si to rozházet, musím na to diplomaticky. Celý tábor věděl, o co jde. Svěřila jsem se i Honzovi. "Cos mu vlastně řekla?" zjišťoval. "No, ptal se, na které straně stanu spím. Asi neví, že jsem ve stanu sama. "Blížil se večer a s ním vzrůstala i moje nervozita.
Konečně přišel Honza. "Dnes večer s tebou budu spát já," oznámil mi. Nevěřícně jsem na něj zírala, protože tam měl i svoje děvče. To na mě spiklenecky mrklo. "Ty si prostě lehneš na druhou stranu a on bude na tvém místě," řekla. A tak se i stalo. Se setměním přišupajdil Honza se spacákem, lehl si na moje místo, já na druhou stranu a čekali jsme. Čekali všichni. Srdce mi tlouklo až někde v krku. Co když to nevyjde? Co si od toho ten Honza vlastně slibuje? Jestli z toho bude průšvih... A je to tady! Šátrání, pomalé rozepínání zipu u stanu, nejisté kroky směrem k Honzovi a osahávání jeho spacáku. "Co děláš, kreténe?" vyletěl Honza. Víc mrtvá než živá jsem viděla mumlající siluetu nenechavého instruktora, jak rychle mizí ve tmě. "Tak, a teď spi," přikázal Honza. "A co ty?" ptám se. "Mám to povolený až do rána, co kdyby ještě přišel?" Nepřišel.
Ráno by se dal vzduch krájet, jak byla v táboře dusná atmosféra. Co z toho bude? Se smíšenými pocity jsme přiklusali k ranní rozcvičce. Nic. Instruktor nepřišel. Uviděli jsme ho až u snídaně. Dlouho a zkoumavě si mě prohlížel. Pokynul, abych k němu přišla. Mlčel, já taky. "Tohle mi neudělala ještě žádná ženská," řekl. "Běž se připravit."
Vyrazili jsme na vodu. A tam, na kanoi se rozpovídal, jako kdyby se vůbec nic nestalo. Všem účastníkům kurzu se ulevilo, dobře to dopadlo. A já jsem najednou věděla, že mám o přítele víc. A opravdu - s uctivým odstupem, ale s velkým porozuměním jsme se po kurzu rozešli. Když jsme se po čase potkali, měli jsme pro sebe jen vlídná slova.

Lenka, severní Morava