Když jsem slyšela, co všechno tam, přestože pracuje jen za barem, zažívá, rozhodla jsem se za ní zajít na jeden dva drinky, popovídat si s ní a hlavně – podívat se pod pokličku onoho tak přísně utajovaného „ráje“ pro muže… Měla jsem štěstí. Ne všechny noční kluby vítají ženské „zákaznice“ s nadšením. V tom, který jsem si vybrala, pohlaví hostů nijak neřeší.

Šantán a lá nuda

Jako první mě zaujala tamní atmosféra. Čekala jsem „vykřičenou“ třeskutou zábavu ve stylu podniků z 30. let: hlaholící dámy vlnící se kolem mužů nebo poskakující na parketu a laškovně koketující se všemi přítomnými pány. Omyl. V klubu bylo pusto až běda. Tedy ne že by chyběly zaměstnankyně, těch bylo na „placu“ asi sedm, ale jejich otrávené a unuděné pohledy, skomírající nálada a absolutní nezájem – to všechno působilo jako ze špatného filmu…

Hostů tady bylo zatím poskrovnu, večer po osmé je zjevně „noc ještě mladá“. Jak jsem se od Petry dozvěděla, největší nával bývá až po půlnoci. Ideální příležitost pro vyzpovídání. Mimochodem Petra je moc hezká a zajímavá dívka. Ale přestože jí je teprve něco málo přes dvacet, občas jsem v její tváři viděla výraz staré unavené ženy. Později jsem se dozvěděla, že takhle ztrhaně, jak říká, vypadá od doby, kdy do podniku nastoupila, a že kromě zevnějšku „zestárla“ i „uvnitř“. „Kamarádi mi říkají, že jsem zhrubla a zcyničtěla. Mají pravdu, vím to…“ Kromě práce barmanky musí Petra dělat všem prostitutkám i prostředníka. Běžně to prý v ostatních podnicích takhle nefunguje, tady jsou ale pravidla jasná. Dohazovače dělají dívkám subtilní barmanky. V praxi to vypadá tak, že host přijde, vybere si dívku, zajde za barmankou, ukáže na svou vyvolenou, ta pro ni dojde a odvede ji pánovi na bar. Další chod scénáře není třeba popisovat…

Elita podniku? Šmudly a spol.

V případě, že dívka odejde se zákazníkem na pokoj, má „pokoj“ i barmanka. Ovšem ne vždy to tak je. „Některé holky jsou prostě strašné. Neznají pravidla slušného chování, do služby chodí nemyté, neupravené, někdy i opilé nebo pod vlivem lehkých drog. Většina z nich se navzájem pomlouvá, hádky a intriky jsou naprosto běžné. Navíc mají veškeré nápoje včetně alkoholu za nákupní cenu, takže většina z nich holduje víc popíjení než svádění mužů…“ Petra mě šokovala, když popsala, jak musí jedním okem holky na parketu i u baru hlídat. Esemeskování, zívání, ale i dloubání se v nose a další prohřešky jsou tu na běžném pořádku, a tak si barmanky chtě nechtě zkoušejí i role učitelky a kontrolorky…

Moje otázky směřovaly k dívkám. Přece jen jsme seděly u baru a většina z nich posedávala v křeslech opodál v přítmí miniparketu, takže byl ideální čas trochu je „zdrbnout“. „Máme tu holky, které nechodí s černochy, Vietnamci a s příliš starými. Některé zase nejezdí na eskort, který tu provozujeme. Jsou to holky vybíravé,“ řekla mi s lehkou dávkou ironie Petra. No ale co když si třeba onen Vietnamec zrovna přeje dívku, která ho „nemusí“, zajímalo mě. „No tak si děvče musí něco vymyslet, třeba že už je rezervovaná. Ze strany klubu je to velká benevolence, protože to přece nevypadá vůbec dobře, když dívky klienty odmítají,“ krčila Petra rameny. Napadlo mě, zda někdy dostala nabídku od hostů i ona. Prý ano, je na to už zvyklá, ale stačí jedna dvě věty a zákazník ví, že nemá šanci. Pak k dobru přidala příběh své kolegyně, které jeden movitý klient udělal nabídku snů. „Přišel na bar, hodil před ni čtvrt milionu v bankovkách a čekal, že se z toho holka položí. Doslova… Onen muž nakonec stejně neuspěl, což prý pokládal za vrchol neúcty… Chlapi holt občas zatouží po tom, co nemůžou mít, co si budeme povídat,“ mrkla na mě Petra. Naše povídání přerušil telefon jedné z dívek, která Petře zavolala, že nepřijde do služby. Prý je to normální, dívky jsou značně nespolehlivé a někdy do práce nepřijdou i tři najednou.

Vyprávění Petry bylo čím dál pestřejší… Moje představy o vyumělkovaných pěstěných „gazelách“ se pozvolna rozpouštěly. Nevím, zda je to tímto konkrétním podnikem, který byl jinak celkem na úrovni, ale sem bych jako muž chtivý jednorázového sexu tedy nezašla… „Krásných holek u nás moc není, co?“ přerušila mě z úvah Petra a mrkla směrem za mě. Právě se ze svého útočiště u stolu zvedla jedna k smrti znuděná, zanedbaná žena kolem čtyřicítky, které podle propadlé tváře evidentně chybělo pár zubů. „Myslela jsem, že prostitutkám v nočních klubech není pod třicet,“ šeptla jsem Petře. „No ale téhle ještě třicet nebylo,“ šokovala mě dnes už poněkolikáté. Nevěřila jsem svým očím ani uším. To jsou muži tak zvrhlí, že dokážou jít se ženou, na které není ženského ale absolutně nic? „To by ses divila, třeba u nás jdou nejvíc na dračku těhotné. Jedna tady měla kšeft do sedmého měsíce, chlapi na ni doslova stáli frontu.“ Zalapala jsem po dechu, ale tohle ještě pořád nebylo všechno. „Po šestinedělí se slečna vrátila zpátky, neměla na plenky,“ dodala Petra…

Tak jsem se přece jen dočkala nějakého zákazníka. Do podniku vešli čtyři mladí muži, slušně oblečení, sympatičtí. Přišli k baru, prohlédli si mě, ale když viděli mé přece jen trochu „jiné“ oblečení, poznámky a diktafon na pultě, pochopili, že mezi personál nepatřím. Musela jsem povídání s Petrou na chvíli přerušit, a tak jsem zatím odpovídala na textovku ve svém mobilu. Najednou jsem ale uslyšela jednoho z oné čtveřice, jak říká druhému: „Hele, je to na tobě, vyber si, jakou chceš, třeba i dvě, narození syna musíš přece oslavit v tom NEJ stylu, ne?“ Zaměřila jsem se na toho muže. Na ruce se mu leskl zánovní snubní prsten. Pochopila jsem, že se stal nedávno otcem… Povedení kamarádi mu dali opravdu originální dárek! Představila jsem si jeho ženu, jak se v porodnici po porodu pere sama se sebou, do toho kojí jejich dítě... A manžílek si právě vybírá prostitutku. Hoši se od baru přesunuli k parketu a já jen nevěřícně kroutila hlavou. „Ale tohle taky ještě nic není,“ mávla rukou Petra, zapálila si cigaretu a dala k dobru další „výživnou“ historku. „Nedávno volal jeden Turek z luxusního hotelu, že by chtěl od nás jednu slečnu na eskort. Když dorazila na hotel a vešla do pokoje, nestačila se divit: na zemi kolem dokola sedělo třináct Turků, kteří měli stejný úmysl jako jejich kolega. Po návratu do klubu pak ona profesionálka nadšeně vykřikovala, jak si právě vydělala, co by jindy měla za měsíc. Zkasírovala totiž všech třináct mužů…“

Už jsem pochopila, proč to Petře nepřipadá divné, proč jí přátelé říkají, že zhrubla, a proč už pár měsíců uvažuje o změně povolání. Tohle všechno totiž ustojí jen opravdu silná nátura!
Místo dvou drinků jsem jich za ten večer, co jsem měla možnost Petru vyzpovídat, vypila pět. Nedivte se mi. Chápu, že Petra už nechce dál pracovat v podobném podniku, a to ani za opravdu pohádkový plat. Prozradila mi, že jen na spropitném si měsíčně přijde na 80 tisíc čistého… Přesto chce odejít. „Nesnáším chlapy, kteří tohle všechno můžou svým partnerkám dělat. Z duše to nenávidím. A už rok v tomhle „jedu“! Chodím po tenkém ledě a nemám sílu to dál zvládat,“ přiznává.
Naprosto jí rozumím…