Letos je tomu právě 10 let, co se odehrál tento příběh. Byla jsem 4 roky vdaná a měli jsme tříletého kluka Vojtu. Znovu jsem otěhotněla a tentokrát se nám měla narodit holčička. Celé těhotenství se obešlo bez problémů, a protože už to bylo moje druhé těhotenství, věděla jsem, co mě čeká. I proto jsem chtěla mít jako oporu u porodu druhého manžela. U prvního nebyl, ještě to u nás tehdy nebylo v nemocnici možné. Byli jsme právě doma, když mi odtekla plodová voda. Na nic jsme nečekali, a i když jsem ještě neměla žádné bolesti, jeli jsme do porodnice. Bolesti se dostavily cestou do porodnice. Po příjezdu se mnou vyplnili dotazník, pak mě prohlédl doktor a řekl sestře, že je ještě spousta času, a odešel. Můj manžel čekal v "hekárně", jak se říká místnosti před porodním sálem. Když jsem tam přišla, musela jsem ulehnout na postel. V současnosti už je to lepší, rodička si může vybrat polohu, která jí vyhovuje, může se pohupovat na gumovém míči atd., ale tehdy něco takového neexistovalo. Takže jsem byla moc ráda, že mě drží manžel za ruku. Měla jsem už zkušenost z předchozího porodu, proto jsem poznala, že už začínám opravdu rodit. Volala jsem na sestru, která byla na porodním sále a nejspíš všechno chystala na porod. Buď mě neslyšela, nebo nechtěla slyšet, a proto jí manžel všechno zopakoval. Odpověděla mu, že mám přece ještě čas. Vždyť to říkal doktor, ne?! Sestra ne a ne přijít, mezitím jsem za pomoci svého manžela porodila holčičku. Když na sestru manžel zavolal podruhé, přišla už k hotovému s nůžkami v ruce. Všechno dobře dopadlo, díkybohu. Naší holčičce jsme dali jméno Kristýnka. Myslím si, že přítomnost manžela u porodu je v některých případech opravdu nezbytná. IVANA, Boskovice