2°C
Přestože ve světě je sběratelství a přetváření panenek poměrně běžné a komunita lidí kolem panenek má silnou základnu, u nás se na dospělé lidi "hrající si" s panenkami stále nahlíží skrz prsty.
"Na to bych fakt chtěla mít čas, šít šatičky na panenky!", je věta, se kterou se v návaznosti na toto téma potkáte zřejmě nejčastěji. Ve skutečnosti je ale sběratelství a modifikace panenek koníček jako každý jiný - leze do času i do peněz. Jen je trošku kreativnější.
Jak lidé reagují na to, že si jako máma od dvou dětí "hraješ" s panenkami?
Musím říci, že já jsem se nesetkala přímo s negativní reakcí. Vlastně mám spíš opačnou zkušenost. Přátele a kamarády, kteří moji sbírku vidí, většinou dokážu nalákat na to, že ty panenky vypadají jako dospělé ženy, s dokonalými tvary. A nebo je naopak zaujme něco, co je úplně mimo realitu.
Já mám to sběratelské rozpětí dost široké. Líbí se mi všechno, což je ještě horší, protože bych také všechno chtěla mít. Líbí se mi jak klasické vinylové panenky (což jsou například Barbie nebo Monster High), tak i poněkud dražší kategorie, jako jsou resinové (pryskyřičné) ball jointed doll, které mají v sobě klouby, takže je možné je napolohovat prakticky do jakékoliv pózy, na kterou si vzpomenete. A to mě bere hodně.
Jaký styl panenek u tebe převažuje?
Nejraději si panenky kupuji celé čisté, nenamalované a až potom jim dávám tvář. Ať už se jedná o body-blushing, tedy stínování těla, díky kterému dostane plasticitu, nebo o face-up, tedy kompletní malování obličeje. Protože ta panenka nemá ani oči, ani vlasy, takže u mě celý ten proces "sbírání" začíná vlastně tím, že si panenku vytvořím ke své podobě.
Ne, mě to bere kompletně. Já mám vysněnou myšlenku a představu a po ní si jdu. Vlastně tím finálním produktem je pro mě fotka. Až jakmile vidím fotku v počítači, tak jsem spokojená. Mám ráda "oživovací" záležitosti. Chci, aby panenka na fotce vypadala tak, jako že na mě může skoro mrknout.
U většiny panenek ano. Když je neseženu jinak, než oblečené a namalované, sice je beru i tak, ale hned, jakmile přijdou, tak si je nafotím, svleču, "odmaluju" a přetvářím k obrazu svému. I když se musím přiznat, že občas se mi stane, že je ta originální panenka tak dokonalá, že na ní nechci nic měnit a nechám ji tak, jak je. Jenomže to je přesně ten problém, protože pak si musím objednat tu stejnou, kterou už můžu modifikovat. *smích*
Co všechno na panenkách nakonec měníš?
Vlastně úplně všechno. Zkoušela jsem si vyrábět botičky na panenky, šiju šaty, spodní prádlo. Vkládám jim skleněné oči, řasy, vytvářím kompletní make-up. Nebo když třeba neseženu konkrétní paruku, kterou bych si na panence představovala, musím najít, kde se dají koupit vlasy, které mají tu správnou barvu, hledám návody, jak si paruku vyrobit. Vlastně všechno co na panenky neseženu si musím vyrobit.
Řekla bys, že je tohle typ koníčku vyloženě pro ženy?
Je nás víc, no, ale existuje i spousta mužů, kteří sbírají a přemalovávají panenky.
Heterosexuálních?
Převažují samozřejmě gayové, ale až překvapivé množství mužů-sběratelů má rodinu, děti a jinak čistě mužské koníčky. Jen po večerech modifikují panenky.
To víš, že jsem chtěla. Hlavně v mládí. Ale ten život se nakonec odvíjel někam jinam a pak jsem si našla tohle, což mě naplňuje, baví mě to a je to té klasické módě hodně podobné. Ale panenky mají oproti živým lidem obrovskou výhodu - jsou trpělivé, postojí a neremacají.
Panenky jsou pro mě modelky. Líbí se mi, ale nemám k nim city a rozhodně je nepovažuju za další členy rodiny, což jsou pocity, kterým některé sběratelky mohou podlehnout. Pro mě ale pořád zůstávají spíš v kategorii uměleckého díla - pokochám se, chodím kolem nich, ale kdyby mi hořel dům, vezmu děti, manžela a panenky nechám panenkami. *smích*
Klidně bych ti ho řekla, ale já to nevím. Vzhledem k tomu, že se to číslo neustále mění, některé panenky ke mě přicházejí, ale jiné zase posílám dál, tak je pro mě těžké to nějak počítat. Určitě jich ale není víc než sto, tím jsem si jistá. Jsem typ sběratele, který musí mít všechno po ruce a taky mám omezené množství místa, takže nad tím potřebuji mít přehled.
Když to zprůměruji, protože někdy přijde týden, kdy na panenky ani nesáhnu, ale průměrně se snažím najít si tak půl hodinky denně, abych něco nafotila, namalovala spíchla a podobně. Vlastně když se náhodou najde chvilka, kdy se nemusím starat o dům, o děti, o vaření, nebo když si děti hrají a jsou hodné, tak si můžu třeba načrtnout střih na večer.
Vzhledem k tomu, že jsme si s manželem rozpůlili pracovnu, tak si tam večer oba sedneme, on si dělá to svoje, já se věnuji panenkám a vlastně trávíme čas spolu, což je pro mě to nejúžasnější. Že se člověk dokáže věnovat svému koníčku a zároveň ho může sdílet, aniž by toho druhého nutil tam jenom sedět a koukat mu pod ruce.
Více fotografií panenek, které prošly rukama talentované sběratelky Renaty Řehové si prohlédněte v naší fotogalerii.
