Kolem ní a jejích rodičů bylo plno slávy, u postele její maminky v porodnici rumburské nemocnice se tlačili místní politici a novináři, televize vysílaly přímé vstupy. Uplynul rok a z Veroniky se stala holčicí slečna. Jak strávila první rok svého života?

Lenka (23) a Robert (32) Matikovi, rodiče Veroniky, si teď dostavují rodinný domek v severočeském Varnsdorfu. Hořejšek už mají v podstatě hotový – je tam ložnice s obývákem, jídelna a kuchyně.

Šlo to rychle
Předsvatební známost Lenky s Robertem příliš dlouhá nebyla. „V lednu jsme se poznali a v březnu už jsem byla těhotná,“ směje se Lenka. V té době pracovala jako servírka v restauraci, kam Robert chodil hrát kulečník. „Nějak jsme se do sebe zakoukali a už to bylo,“ připojil se k ní manžel. Tehdy ještě netušili, že jejich dítě bude prvním novorozencem roku 2009 v Česku.

Zpočátku bydleli mladí u Robertových rodičů, ale pak se přestěhovali do nehotového domku. Moc toho tam neměli. „To se dá spočítat na prstech jedné ruky. Postel, stůl, televize a to bylo všechno. No a pár kousků nádobí,“ vypočítává Lenka.

„A hned nás vykradli,“ dodává Robert, vyučený klempíř.

Veronika se narodila minutu po půlnoci 1. ledna 2009. Měřila 52 centimetrů a vážila 3,60 kilogramu (za rok se vytáhla – teď měří 80 centimetrů a váží 8,5 kilogramu) a Lenka dodnes věří, že Robert, který u porodu byl, jí přidával na odvaze a byl jí i velkou oporou.

„Ráno kolem šesté hodiny za mnou přišly sestřičky. Že prý Veronika je prvním dítětem, narozeným v roce 2009. Ale zároveň říkaly – pšt, nezakřikněme to, ještě to není jisté. Asi za hodinu to už ale jisté bylo. Ale mně na tom moc nezáleželo, nejdůležitější a první věcí na světě pro mě bylo, že mám krásnou a zdravou holčičku.“

Popřáli i politici
Kolem deváté ráno na Nový rok začalo v rumburské nemocnici rojení, které tam nikdo nepamatoval. S novináři dorazili i místní politici. Hejtmanka ústeckého kraje přinesla osobně dárkový šek na dvacet tisíc korun a zlatý řetízek pro maminku, starosta Rumburku daroval rodině šek na deset tisíc a květinových kytic bylo nepočítaně.

„Všechno to bylo strašně milé, my jsme s ničím takovým nepočítali a hodně nás to překvapilo i zaskočilo,“ vrací se k narození své dcerky paní Lenka.
Po pár dnech si manžel a táta Robert obě dvě odvezl domů. Už bylo kam. První patro domku za tu dobu, co byl sám, z větší části dodělal. Poklidil jak uměl, dům pořádně prohřál poleny z krbových kamen a připravil i oběd. „Od té doby je pro nás hlavní Veronika, všechno jí podřizujeme, snažíme se jí vytvořit hezký domov a myslím, že je spokojená,“ říká.

Kamarád Sam
Na Veronice je spokojenost opravdu vidět. Směje se od ucha k uchu, až se jí v uších třepou náušničky. Mává rukama, brouká si pro sebe a všechno chce poznat, prozkoumat. Když se jí nevěnuje maminka s tátou, hraje si se štěnětem beagla Samem. Nejvíc ji zajímají jeho splývavé uši, už se jí povedlo je strčit do pusinky a ožmoulávat.

„Začíná dávat najevo svoji osobnost, chce se prosazovat,“ říká paní Lenka. „Když něco chce, umí to dát najevo. Nejvíc ji ale baví bouchání. Se vším, co se jí dostane do ruky, zkouší bouchat o podlahu. Čím větší rámus, tím víc ji to baví.“

Veronika už jí všechno, co její rodiče. Nejvíc jí ale chutnají polévky. „Mléka ode mě moc nevypila, kojila jsem ji jenom v porodnici. Jak jsem s dcerkou přišla domů, přestala ho pít.“

První Vánoce
Svoje první Vánoce v životě Veronika ani moc neprožívala. „Stromeček jí, popravdě řečeno, nezajímal,“ říká otec Robert. „Zato hračky ano, dostala jich dost, od nás i obou babiček a dědečků.“ Asi nejvíc se Veronice líbil medvídek Pú, na kterého se dá hrát jako na piano, i další medvěd, který pro změnu svítí a mění barvy. „Také se jí líbil motýlek, na kterém – když se zmáčkne – se objevují světelné obrazce. Kontrastní barvy má Veronika moc ráda.“

Modrooká, blonďatá holčička ještě neumí chodit, i když se s oporou dokáže postavit a na nožičkách se chvíli udrží. Většinou ale leze po čtyřech na podlaze, směje se a překypuje energií. „Teď budu ještě dva roky na mateřské, ale pak asi pořídíme Veronice bratříčka nebo sestřičku. Tady v regionu nikde práce není, sehnat se nedá ani desítky kilometrů daleko. Přešla bych plynule z jedné mateřské do druhé, bude to lepší pro děti i naši rodinu,“ plánuje paní Lenka.

Manžel přikyvuje. „Já sice práci mám, proto mi banka dala stavební úvěr tři sta tisíc a splácím ho poctivě a včas, ale kdoví, co bude za pár let.“
Veroniku, první dítě roku 2009, úvahy rodičů nezajímají. Tahá Sama za ucho, nechá si od něj olizovat tvář a když táta pejska odstrčí, nesouhlasně brumlá.