2°C
"V Čechách mě drží réva."
Bettina Lobkowicz (51) žije v Čechách už sedmnáct let. Stejně dlouho podniká i ve vinařství. V Mělníku obhospodařuje přibližně na 60 hektarů vinic a provozuje vinné sklepy, které se nacházejí v malebném prostředí v bezprostřední blízkosti řeky Labe.
Opustila rodné Švýcarsko i kariéru investiční bankéřky, aby žila s manželem Jiřím Lobkowiczem na mělnickém zámku. Sňatkem sice získala titul princezny, ale její současný život s romantickou pohádkou nemá nic společného. Manžel ji před dvěma lety opustil kvůli mladší ženě. Bettina Lobkowicz už nebydlí na zámku, ale zůstalo jí mělnické vinařství, které ji drží v Čechách a pod jejím vedením vzkvétá. Každý týden sice odlétá na víkend do Švýcarska, kde spravuje záležitosti svého otce, ale už si nedokáže představit, že by opustila svůj podnik a vrátila se tam, kde se narodila. „Nejdůležitější léta pracovního života jsem strávila tady a vím, že dnešní Švýcarsko se liší od toho, ze kterého jsem před lety odjela,“ vysvětluje.
„Jsem vizionářka.“
V osobním i profesním životě se Bettina Lobkowicz dívá dopředu. Je progresivní a zavádí do výroby vína nové technologie. Má vizi, jak by vinařství mělo vypadat, a nedovede si představit, že by se věnovala něčemu jinému, minimálně dokud se její představa nenaplní. „Veškeré změny ráda navrhuji sama, znám budovu, charakter místa, vím přesně, kam svítí slunce a kde je dostatek světla. I to, jak tohle místo působí v létě, jak v zimě. To jsou věci, které zjistíte jen tím, že na místě pracujete a prožijete hodně času.“
„Je to adrenalin!“
Bettina Lobkowicz víno hlavně prodává a dohlíží na sklizeň, ale když je potřeba, nebojí se práce na vinici. Momentálně zaměstnává čtrnáct lidí. „Jsme malý podnik, panuje tady rodinná atmosféra, všichni se známe a pracujeme jako tým, radíme se, rozhodujeme společně o tom, kdy co sklidíme, kdy budeme stáčet do lahví. Ale zásadní rozhodnutí stojí na mně. Někdy je to riskantní, rozhodneme se například, že některou odrůdu necháme na vinici až do prosince, a z ní potom vyrobíme ledové víno. Ale počasí neodhadnete, může se stát, že část révy přijde nazmar. Je to dobrodružství, někdy dokonce adrenalin,“ říká s úsměvem princezna i rolník v jedné osobě. Zaměstnance si vybírá osobně. Potřebuje vědět, že se na ně může spolehnout. „Nemusím sice být v podniku denně, ale není možné, abych seděla ve Švýcarsku a třeba každý den jen telefonovala. Jsem přesvědčená, že moje přítomnost a zájem fungují pro moje lidi jako motivace,“ dodává.
„Nabízím jen to, co mi chutná.“
Výroba vína je náročný proces a stočením do lahví pro Bettinu Lobkowicz nekončí. Sama navrhuje etikety a rozhoduje, v jakém balení se jaké víno bude prodávat.
„Zákazník si na něco zvykne, a to musím respektovat. Potřebuji slyšet, co lidé chtějí, potřebuji s nimi být v kontaktu, proto pořádáme i degustace. Je zajímavé slyšet reakce. Já musím vína mít ráda, abych je mohla prodat. Neuměla bych nabízet něco, co mi nechutná,“ dodává na vysvětlenou.
Jako každý podnikatel i Bettina Lobkowicz bojuje s konkurencí, kterou představují hlavně velké obchodní řetězce. „Musíme žít v realitě, můžeme vyrobit špičková vína, ale na druhou stranu musíme uspokojit i běžného konzumenta, takže musíme respektovat cenovou politiku. Loni jsme začali prodávat i sudová vína nebo v balení po pěti litrech. Jsou dobrá a finančně zajímavá.“
„Jaké víno je pro mě nejlepší?“
„Mám období, kdy mám v oblibě nějakou odrůdu, ale u vína se může stát, že nějaké ochutnáte, jste nadšená a po měsíci už to není nic moc. Já ho piji k jídlu, zatímco v Čechách je zvykem jíst a pak pít. Mám ráda hlavně vína, která jídlo doplňují, nikoli mu konkurují. Pokud si ale dáte víno až po jídle, může být i výraznější.“
"Ani den bez vína."
Vladimíra Mrázová (37) má lásku k půdě v genech. Z jedné strany ji přičítá předkům, kteří žili na Hané, a z druhé pradědečkovi, který byl zakladatelem litovelského pivovaru a senátorem rakousko-uherského parlamentu.
„Jsem původem sedlák, ale k vínu jsem se přivdala. Od pomáhání při sklizni a při výrobě nás víno postupně začalo i živit,“ přibližuje Vladimíra začátky své kariéry ve vinařství.
Spolu s manželem vlastnila několik vinoték, ale hlavní zlom nastal v roce 2003, kdy dostala zajímavou nabídku pracovat na projektu novodobého moderního vinařství Sonberk. Byla při výběru architekta Josefa Pleskota, z jehož dílny pochází skvost v podobě osobitého vinařského domu, který je zasazený na malebný kopec přímo v srdci vinohradů. „Rozjíždět vlak není lehké v žádném oboru, vinařství nevyjímaje,“ přiznává žena, která dělí svůj čas mezi práci a péči o dceru Annu a syna Ondru a donedávna i mezi studium. „Vystudovala jsem vysokou školu zemědělskou na agronomické fakultě, ale v rámci jakési osobní výzvy a s trochou drzosti jsem se přihlásila na externí postgraduál na vinařství. Úspěšně jsem ho zakončila teprve loni a přiznávám, že v kombinaci s rodinou to bylo velmi náročné a už bych si to příště rozmyslela,“ komentuje Vladimíra, která dnes pracuje jako obchodní a marketingová ředitelka.
Terapie vinohradem
Sonberk je vinařství rodinného typu. „Nejedná se o rodinu, ale fungujeme podobně, protože hlavní hlas mají dva majitelé a tři zodpovědní pracovníci. Z mé pozice je samozřejmě velmi důležité, abych o vinohradě a výrobě věděla co nejvíc,“ vysvětluje Vladimíra a jedním dechem dodává: „Zjišťuji, že mi dělá velmi dobře kontakt s půdou, s hroznem. Když je člověk u vína, je nádherné být jen tak v sepětí s přírodou Je to jako léčebná kúra. Dokonce si myslím, že by to byla účinná terapie, zavřít přepracované lidi na týden mezi vinohrady, nejlépe teď na podzim, kdy se dá nejlépe podchytit poetika hroznu. Ale ve vinici je i nádherná zima, překrásné jaro a v létě tady země voní horkem a je to tu jako u moře,“ popisuje Vladimíra romantické kouzlo vinohradu, který leží na prvotřídní půdě pod Pálavskými vrchy a má tradici již od 13. století.
„Stojíme na začátku.“
„Vytlačili jsme lokomotivu do kopce a teď teprve začíná jízda po rovině. Jsme na symbolické nule i proto, že náš vinařský dům a vinohrady jsou mladé. Ale díky dobře zvoleným odrůdám a mimořádně kvalitní půdě i klimatickým podmínkám se nám daří produkovat originální přívlastková vína, na kterých si pochutnávají i prezidenti a za která dostáváme medaile na světových výstavách,“ říká s oprávněnou pýchou paní Vladimíra a těší se na třešinku na dortu v podobě Sonberského vinobraní. Hosté si vychutnají víno se vším, co k jeho výrobě patří, od sběru hroznů přes lisování až po ochutnávku a prodej. Dojde i na setkání s osobnostmi, které se spolupodílejí na výrobě etiket tím, že píšou osobní vzkazy.
Každodenní odměna
Paní Vladimíra má ráda víno burgundského typu, od bílého přes šedé až po Rulandské modré. „Pokud jde o osobní preference, degustátor i vinař se musejí snažit být objektivní, ale když se zeptáte podruhé, stejně řeknu, že burgundské je můj šálek,“ dodává s úsměvem milovnice vína a na otázku Kdy pijete víno? odpovídá: „Pořád. Z osmdesáti procent jako nápoj k jídlu, často i jako vinný střik a z deseti procent čisté jen na vychutnání. Nedovedu si představit den bez vína.“
Paní Vladimíra bude ráda, když ve vinařské tradici budou pokračovat i její děti. „Umějí degustovat, to neznamená, že pijí, ale opravdu jen ochutnávají. Hlavně dcera Anna má cit pro rozeznávání aromat a chutí. Nechci je k ničemu nutit, ale je krásné, když se tradice předává z generace na generaci,“ dodává.
"Vinohrad je jako dítě."
Anna Židková (57) s trochou nadsázky přičítá rodinný osud meruňkám. Její maminka pocházela z Rožnova a tatínek z Frýdku-Místku. Když ale jednoho dne přivezl mamince meruňky z Moravy spolu s nabídkou, zda by tam s ním mohla žít, řekla si tenkrát, že život má šanci být hezký tam, kde roste tak lahodné a krásné ovoce.
Tenkrát se přistěhovali do obce Popice u Hustopečí do domu, kde žila německá rodina. Němci byli po roce odsunutí a zbyl po nich i jeden původní sud. Rodina má dnes sklípek situovaný na stejném místě. Hodně umu a vědomostí jí předal hlavně tatínek, který vyrůstal v zemědělství a vystudoval polnohospodářskou školu.
Jak to začalo
„Manžel je profesí montér ocelových konstrukcí, ale když místní družstvo zrušilo přidruženou výrobu, bylo nutné se rozhodnout, co dál. Jeden ze synů v té době dokončil studium na vinařské škole, a proto jsme zvažovali, zda nezaložit vlastní firmu,“ objasňuje paní Anna počátky rodinného vinařství. Navázali na přetrženou tradici hospodaření rodičů a v roce 1996 vysadili první hektary, pak podle finančních možností postupně přibývaly další. Dnes paní Anna dělí svůj čas mezi péči o zhruba 35 hektarů vinic a o sedm vnoučat. „Muži podnik vybudovali, starají se o technické zázemí včetně administrativy, zajišťují prodej, ale vlastní práci ve vinici máme na bedrech my, ženy,“objasňuje rozložení sil.
Vinohrad je jako dítě
Práce ve vinohradě jí přirostla k srdci a dnes ví, že je to láska na celý život. Na čerstvém pálavském vzduchu mezi řádky révy je mnohem šťastnější než ve sklepě nebo v kanceláři. „Díky modernizaci je práce i pro ženy fyzicky únosná, například stříháme elektrickými nůžkami. Ve vinici nikdy nebere konce. Vinobraní je završením zemědělského roku, ale neznamená konec nebo přestávku. V zimě se stříhá, pak následuje vyvazování letorostů, čištění kmínků, vylamování zálistků, některé vinice i odlisťujeme v zóně hroznů,“ popisuje zkušená vinařka a jedním dechem dodává: „Vinici na chvíli nesmíme zanedbat a nechat bez dozoru, musí se sledovat, zda se neobjeví případná choroba, a okamžitě se hlásí mužům, aby zahájili ošetření.“ Rodinný podnik je zařazený do systému integrované produkce. V praxi to znamená, že vinice podléhají kontrolám, aby nebyla přesažená míra použitých herbicidů. Paní Anna vede i kroniku, díky záznamům ví přesně, co který rok vysadili, i jaké bylo počasí.
Vinice se neopouští
Může si Anna vůbec dovolit odjet na dovolenou a opustit vinohrad? „Letos jsme byli s manželem tři dny v Maďarsku,“ prozrazuje, ale vzápětí vyšlo najevo, že pravou motivací cesty byla chuť poznat, jak jinde fungují ekologická vinařství. Ekologické hledisko je pro ni velmi důležité, protože pociťuje velký respekt ke krajině: „Je důležité, abychom budováním a vysazováním vinic neničili charakter krajiny, abychom jí dali jen to, co jí patří.“
Čím si připije?
Paní Anna moc nepije, takže jejím přičiněním ze sudů příliš moku neubývá. „Nejraději mám ale Pálavu, protože právě tady v Popicích je nejlepší. Ale moc nevydržím, stačí mi sklenka nebo dvě. Nevěřím, že je otázkou tréninku, kolik vína člověk snese. Spíš je nám to každému dáno do vínku,“ dodává s úsměvem.
