Hned potom váš pohled přitáhne stěna plná různobarevných lahviček.

Příjemné prostředí i lahvičky patří k sobě. Alkion vznikl s myšlenkou pomáhat lidem, kterým se v životě nevede snadno, a na skupinových i individuálních sezeních pomáhá klíčovat problémy ona police s lahvičkami – terapie barvami.

Alkion je splněný sen paní Květy - tady pomáhá lidem.

Autor: archiv, Olga Poucheová

To zvládneš!
"První myšlenka na podobné centrum vznikla, když jsem ležela v nemocnici," říká paní Květa. "Bylo mi hrozně smutno. Lékařům jsem věřila, jen jsem si připadala osamělá. Ležíte tam hodinu, dvě, deset, celý den, a nikdo nepřijde, nechytne vás za ruku a neřekne: To bude dobrý! Slíbila jsem si, že až se z toho dostanu, chci pomáhat lidem v podobné situaci."

Příběh
Paní Květa od narození trpěla luxací kyčlí, což je stav, kdy kyčelní hlavice nesedí dobře v kloubních jamkách. Ačkoli měla zakázaný porod přirozenou cestou, aby se její stav nezhoršil, lékaři ji nechali absolvovat dva.

S dcerami: Pavla (vlevo) je starší, Iva mladší.

Autor: archiv, Olga Poucheová

"Narodily se mi dvě krásné dcery, ale za pár let se dostavily nesnesitelné bolesti a roce 1993 jsem musela podstoupit první operaci. Byl to zákrok, při kterém se vede velký řez pánevní kostí. Bohužel mi, což se prý stává, porušili nerv inervující postiženou nohu – já jsem rok a půl byla o francouzských holích."
Květa měla doma dvě malé holčičky, a i když jí manžel hodně pomáhal, cítila, že se musí rychle uzdravit, a do rehabilitace, která trvala víc než rok, se pustila jako dříč.
"Najednou vám dojde, že se pohybujete na hraně, kdy si můžete vybrat – buď budu oběť, nebo bojovník. Rozhodla jsem se bojovat."
Následná operace druhé nohy se ale komplikovala. Dostavily se bolesti a vleklá infekce.
"Byla jsem na kapačkách a antibiotikách a ležela v nemocnici bezmocně jako kus masa."
Po nějaké době se lékaři shodli na reoperaci, nastal mnohaletý kolotoč operací, rehabilitací, bezmoci... V roce 1999 dostala Květa plný invalidní důchod.

"Když jdete na další těžkou operaci, vlastně to 'znáte',
ale stejně netušíte, jak to dopadne, a víte, že můžete umřít.
Je to směs strachu, bezmoci a obrovského odhodlání.
V tu chvíli jsem vždycky myslela na svoje dcery."

Moje děti a manželství
"Vadilo mi, že mě dcery vidí tak často bezmocnou, že vyrůstaly tak blízko bolesti. Nemoc ovlivnila i mé manželství, ze kterého se po pár letech postupně stal vztah ošetřující – pacient. Když jsem pak viděla, že rekonvalescence probíhá mnohem hůře než u jiných pacientů, rozhodla jsem se hledat hlubší příčiny svého stavu. Psychiatr mi nabídl čtvrthodinové sezení a prášky. Odmítla jsem."
Květa se začala sama zajímat o psychologii a absolvovala tříletý seminář Aura-somy, terapie barvami, po roce 2000 začala pracovat v poradenství a dál se dovzdělávala.
V roce 2004 se lékaři rozhodli pro totální endoprotézu obou kyčlí. Květa i v tomto stavu odešla od svého muže.
"Sebrala jsem svých pár věcí, a o francouzských holí odešla do podnájmu. Prožili jsme spolu krásné roky, ale říkala jsem si, že než být osamoceně ve vztahu, je lepší být opravdu sama."