1°C
Auto bylo úplně plné, protože když jede i tak malé dítě, všechno se mu musí přizpůsobit a je nutné pamatovat na opravdu hodně věcí: nočník, pleny, hračky, léky, dostatek oblečení…
První večer Péťa nedala jinak, než bude jíst sama, a tak měla nakonec víc jídla na zemi než v bříšku. Nazítří následoval pád do horského potůčku provázený šíleným řevem. Další den v restauraci si krátila čekání na oběd tím, že si zula boty a ponožky a hodila je prostřený stůl. To vše s takovým klidem, jako kdybychom to doma dělali naprosto běžně.
Odpoledne jsme se šli projít do Jánských lázní. Do kufru auta se nám už nevešly golfky, a tak nám pan správce půjčil krosničku na záda. Přestože se naše drahá holčička ráda vozila v dětské sedačce na kole, v krosničce se bála a brečela. Nezbylo nám než jít pěšky a přizpůsobit se jejímu tempu, které bylo vskutku hlemýždí, protože dcerka cestou sebrala každý kamínek a klacík. Krosničku nesl manžel prázdnou.
Cestou zpět jsme znovu zkusili posadit malou do krosny, ale pláč a protesty se opakovaly. Manžel proto ze zoufalství popoběhl a zařehtal jako kůň. Dcerce se to líbilo a rozesmála se. Pokud jsme se celou cestu nazpátek nechtěli ploužit jejím tempem, měli jsme jedinou možnost – využít toho. Takže manžel běžel přes lázeňské město s dcerkou v krosně a řehtal jako kůň a my ostatní jsme klusali za ním. Toto pozdvižení se velmi líbilo i lázeňským hostům a turistům, kterých bylo v předzahrádkách víc než dost. Nám to ale bylo jedno. Hlavně že jsme zpáteční cestu absolvovali rychleji.
Čtenářka Martina
