Sestra mě týrala

23. října 2008 | 09:29

Narodila jsem se, když mé sestře, bylo pět let. Podle matčina vyprávění ze mě byla nadšená. Pomáhala s přebalováním i s krmením a měla mě jako živou panenku.

První období svého života, které si matně vybavuji, je spojeno s docházkou do školky. Kristýně bylo kolem deseti let a právě tehdy se v ní zlo vůči mně začalo probouzet. Matka tomu říkala "škádlení". Pro ni jsme se jen škádlily. Žila v přesvědčení, že mi starší sestra pouze nechce půjčovat hračky, nadává mi, nepouští mě do našeho společného pokoje, nebo mi krade moje sladkosti, potom co ty svoje už snědla. Tím to pro rodiče končilo.

Neviděli už, že to má pokračování v podobě temné chodbičky, do které mě sestra vždy s radostí uvrhla. Netušili, že když nejsou doma, zavírá mě do skříní, nutí mě pít vodu ze záchodu, kope mě do zad, plive do obličeje a nutí mě, abych za to děkovala, rve mi vlasy, kroutí nosem tak, až mi tečou slzy, rozřezává moje milované panenky nebo se s potěšením směje tomu, jak moc potřebuji na toaletu, zatímco ona je tam zamčená a čte si román pro dívky. Tato část sesterského soužití pro ně měla zůstat navždy nepoznána.

"Jednou něco cekneš a zabiju tě!" byla oblíbená věta nepřítele jménem Sestra. Byla jsem malá a věřila jsem jí. Budila jsem se zpocená a často počuraná. V mých snech měla Kristýna skutečnou podobu zabijáka. Věděla jsem jenom jedno: musím mlčet, zapírat a neprovokovat. Vysvobození přišlo, až když mi bylo čtrnáct let. Sestra oznámila, že se stěhuje ke své lásce. Rodiče souhlasili a já v duchu plakala úlevou.

Na internátu jsem byla daleko od místností plných vzpomínek a bolesti a hlavně: byla jsem skoro sto kilometrů od ní. Až po 15 letech existence jsem se opravdu narodila. Zjistila jsem, že existuje i kamarádství a smích. Tyto šťastné dny mizely, když jsem musela jet domů. "Bude tam? Uvidím ji?" honilo se mi hlavou. Ptala jsem se sama sebe, zda vůbec tuší, co mi provedla a jak roztříštila mou dětskou duši na tisíce kousků. Byla jsem si jistá, že ano.

Dospěla jsem. Rány se zacelily, jizvy zůstaly. Nevídala jsem ji. Po otcově smrti matka plakala a prosila mě, abych se snažila rodinu stmelit a udělala k sestře první krok. To jsem pro ni však udělat nemohla. Před rokem a půl matka umírala na rakovinu. Řekla jsem si, že až umře, bude to jediný okamžik, kdy vezmu sestru na vědomí jako příbuznou. Maminka zemřela. Když mi to oznámili, sesunula jsem se na zem a vzlykala. Plakala jsem, že odešla, že už ji neuvidím. Pláč ale přicházel i z toho, že "nikdy nevěděla". Netušila ani, že při slově dětství či hra mi naskakuje husí kůže ještě dnes.

Po pohřbu za mnou sestra přišla i s novým partnerem a položila mi zcela jednoduchou otázku, na kterou jsem ale neuměla odpovědět. "Co bude s majetkem? A s bytem?" řekla suše. Otočila jsem se a odešla. Za měsíc mi přišel dopis. Stálo v něm, že sestra vše prodala a na účet (o který si dovoluje laskavě zažádat) mi zašle půlku peněz. Dopis jsem roztrhala, stejně jako myšlenku na ni. Za pár dnů přišel další dopis. "Pokud mi nehodláš zaslat číslo účtu, kam mám peníze z dědictví poukázat, beru to, jako by ses ho zřekla. Kristýna." Nechtěla jsem nic z toho. Nenapadlo mě však, že ignorace v ní vyvolá další vlnu zloby...

I v práci si můžete vytvořit příjemné prostředí.
I v práci si můžete vytvořit příjemné prostředí.
Autor: SHUTTERSTOCK.COM

Začalo to hluchými nočními telefonáty, odpornými e-maily a pomluvami v mém okolí. Lidem mně blízkým začala vykládat, jak ztrátou matky trpí, jak je jí zle a že já, její sestra ji odkopávám. Mojí kolegyni se u kávy svěřila, jak jsem ji trápila a jak vše musela snášet. Řekla, že jsem si od ní půjčila značnou sumu peněz a nevrátila ji, ba dokonce zapřela, že k půjčce došlo. Jedni věřili, druzí pochybovali, ale všichni si o tom povídali.

Pak si vzala na mušku mého šéfa, majitele malé firmy, kde jsem pracovala jako účetní. Šla za ním s pláčem, zda by mě nemohl přesvědčit, abych jí vrátila půjčku. Věřil jí. Netrvalo dlouho a já byla dohodou propuštěna.

Sestře se opravdu dařilo. Přišla jsem o práci, o řadu kamarádů a známých a s manželem nám to začalo skřípat. Nutil mě, abych si s Kristýnou pohovořila a všechno si vyjasnila. Odmítla jsem.

Nechápal to. Po třech měsících jsem se rozhodla pro radikální řešení. Prodali jsme byt a odstěhovali se do městečka vzdáleného asi 40 km. Já si našla práci jako pokladní, manžel dál dojížděl do svého zaměstnání.

Pokud by někoho napadla otázka, zda jsem se nebála, že mi sestra půjde po manželovi, pak vězte, že nebála. Muž o ní věděl dost na to, aby ji mohl nenávidět a pohrdat jí. Nedal se dohromady s mojí sestrou. Na to si pořídil kolegyni o deset let mladší. Ve chvíli, kdy jsem na to přišla, již byl rozhodnutý, že mě opustí. A tehdy mi řekl: "Konečně se zbavím i tvý bláznivý sestry."

Žádný šťastný závěr se nekoná. Před týdnem mi přišel další e-mail z cizí adresy a v něm stálo: "Počkám si, až zase budeš šťastná, a pak přijdu."

Čtenářka Markéta

Autor: zpracovala: mif
Související články
1080p 720p 360p
DesktopMobile