V zahradním domečku v Hýskově se rodí malé hrníčky, talířky, vázičky i poháry už řadu let. Historie toho nejmenšího je trochu kuriózní. Dcera Vladimíra Izbického před lety přihlásila rodinné výrobky do soutěže o nejmenší keramiku a onen památný džbánek vypiplala spolu s otcem. Jenže když přijeli na místo, uviděli podivné konstrukce, kde se umělci pokoušeli třeba o čtyřmetrovou vázu. Došlo zkrátka k omylu – soutěžilo se o největší, nikoli o nejmenší kus. Pak se minidžbánek málem ztratil. Při jednom předvádění ho Vladimír prostě nemohl najít. Nakonec vypadl až doma ze záhybu látky. A tak se Izbičtí rozhodli darovat jej do Pelhřimova – ve vitríně pod sklem se nemůže nikam zakutálet.

Začátky podnikání
"Absolvoval jsem gymnázium v Berouně a pracoval nejdřív jako aranžér, pak v propagačním oddělení železáren. Dálkově jsem si dělal nástavbu na Výtvarné škole Václava Hollara v Praze," vzpomíná Vladimír Izbický na dobu, kdy výtvarníkem na volné noze mohl být jen člen nebo kandidát Svazu výtvarných umělců. "Mě mezi sebe nevzali, tak jsem musel hledat jiné cestičky, jak se osvobodit." Nejdříve začal vytvářet kožené sponky do vlasů, pásky a náušnice pro dcery a manželku. Pak se mu podařilo získat malou keramickou pec. "Podnik, kde jsem pracoval, ji likvidoval, a já ji měl odvézt do sběru. Jenže tam mi nařídili, že z ní musím napřed vybrat všechen šamot. Tak jsem ji přivezl domů a zjistil, že se dá opravit. Zkusil jsem vypálit kus jílu od našeho potoka, podařilo se a já začal vymýšlet, jak si pořídit kruh. Literatura na začátku 80. let minulého století nebyla skoro žádná. V nějaké příručce jsem našel, že se dá použít starý gramofon. Což mě stálo zničený přístroj, protože to byl nesmysl. Nakonec mám kruh na miniatury s motorkem ze šicího stroje," vzpomíná keramik na cesty pokusů a omylů.

Kde vzít, a nekrást?
Ani sehnat hlínu nebylo snadné. Občas mu něco dali ze zbytků v závodech, někdy si ji dělal sám. Nakopanou surovinu z lomu na Berounsku rozemlel v mlýnu vlastní výroby a vlastnoručně i vyplavil. Aby mohl své první džbánečky a hrníčky prodávat, potřeboval ovšem povolení. Tak se stal na začátku 80. let na základě povolení tehdejšího Místního národního výboru v Berouně drobným živnostníkem. Směl prodávat v Berouně na trzích, kde mezi zelináři a zahradníky působil docela exoticky. Ale jeho půvabné drobnosti měly úspěch, takže mohl opustit zaměstnání a v dílničce v Hýskově se naplno věnovat výtvarničení.

Džbánečky s berounským dekorem.

Autor: Zdeněk Kvíz

Berounské trhy

"Po roce 1989 se všechno změnilo. Začali jsme s dcerou Jolanou jezdit natrhy i do zahraničí, do Německa, do Belgie. Tam nás nadchlo, jak krásně mohou být takové akce zorganizované, že je to vlastně kulturní záležitost. U nás nic takového nebylo. A protože jsem našel spřízněnou duši v tehdejší berounské místostarostce paní Matouškové, pustil jsem se v roce 1997 do organizování prvních Hrnčířských trhů."
Vladimír sedl do auta a objel osmdesát dílen po vlastech českých i moravských. V prvním roce musel hodně přemlouvat, ale přece jen se mu podařilo přesvědčit šedesát výtvarníků, aby do Berouna přijeli prodávat. "To už dnes zní skoro neuvěřitelně, v posledních letech spíš některé odmítám, na Husovo náměstí by se ani nevešli." Vladimír dbá hlavně na kvalitu, takže si výrobce vybírá. Jde mu o představení lidí, kteří dělají věci zajímavé a vkusné. "Mít v Berouně stánek je pro mnohé vynikající obchodní příležitost, často tady prodají i polovinu své roční produkce," vysvětluje. Hrnčířské trhy se tak staly v oboru uznávanou událostí. Dnes se rozrostly i o pravidelnou prezentaci na Vánočních trzích v Praze. A v Berouně přibyla také jarní akce – Řemeslné trhy. "Tam najdete kromě keramiky také košíkáře, bednáře, přadleny, kováře a další zajímavé lidi." Vladimír Izbický se dnes věnuje už jen organizaci těchto akcí. "Můj stánek tu nehledejte. Miniatury stále dělám, ale jen pro sběratele nebo na objednávku pro známé."

Vladimír Izbický se také snaží oživit starodávnou tradici berounské keramiky, která sahá až do 14. století.

Autor: Zdeněk Kvíz

Rodinná tradice
Dcera Jolana Izbická-Schofieldová nejen vyrostla u otcova hrnčířského kruhu, ale zdědila také výtvarné nadání. Stala se známou módní návrhářkou a kostýmní výtvarnicí, má na svém kontě řadu divadelních představení, a také ilustruje knihy. "Na mých talířcích má stále podíl," předvádí Vladimír půvabné kresbičky. "Já vytvořím základní ornamenty, ale ona dokáže jednoduchou čárou vykouzlit lodičku, kostelík nebo celou vesničku."