Naštěstí žije

2. října 2008 | 10:20

Jen stěží si dokážete představit, jak je to strašné, když vám dospělá, úplně zdravá dcera najednou zůstane upoutaná na lůžko. A ještě s takovým postižením...

Před rokem dostala zánět mozkových blan, ale než se zjistilo, co jí je, prožili jsme si skutečné peklo.

Dlouho jsme nevěděli, co se děje, protože do té doby byla úplně v pořádku. Najednou ji však začalo bolet ucho. Možná nastydnutí z průvanu, přinejhorším zánět středního ucha. Když však bolest nepřestávala, ale stupňovala se, zašla dcera k lékařce, která ji poslala na ušní. Tam jí řekli, že s uchem nic nemá, že je to nervového původu. Šli jsme tedy na neurologii, i když se nám to moc nezdálo. Neurolog však dceři žádné léky nepředepsal, navíc ji podezříval, že užívá drogy. Dcera přišla domů z nečekaně nepříjemné prohlídky u lékaře úplně přepadlá. Stále jí bylo špatně, ale navzdory tupé bolesti v uchu chodila do práce. Pracovala jako švadlena. Trvalo to tři dny. Domů se vracela zcela vyčerpaná. Třetí den už byla daleko malátnější než předtím. Prosila jsem ji, ať znovu vyhledá lékaře, aby se konečně zjistilo, co je příčinou jejích bolestí. Beze slova mě vyslechla a šla se osprchovat. Všechno dělala zpomaleně, jako by se nemohla pohybovat. Potom něco málo snědla a šla si lehnout, i když bylo teprve odpoledne. Byla jsem ráda, že si odpočine, a modlila jsem se, aby se vzbudila až druhý den ráno a byla úplně v pořádku. Nečekaně však vstala před osmou hodinou večer. Nemohla mluvit, nedokázala ani artikulovat. Zavolali jsme záchrannou službu.

Lékař, který přijel, se dcery ptal, kolik ten den vypila vody. Gábina naznačila, že přibližně půl litru. Jenom se pousmál a řekl, že je to málo a že musí pít víc. Poté odjel pryč! Pak dcera znovu usnula.

Probudila se krátce po půlnoci s tím, že jde do práce. Vstala a začala se oblékat. Vysvětlovala jsem jí, že je ještě noc, ale už mě ani pořádně nevnímala. V půl páté vstala znovu a chtěla jít opět do práce. Tehdy mi už bylo jasné, že situace je velmi vážná. Viditelně se jí chvěly ruce a celá se třásla. Měla vysokou teplotu. Navzdory tomu se vypravila a odešla. Za necelou hodinu mi však volala dceřina kolegyně, že Gábina odešla domů a že se jí "jaksi nezdála".

Okamžitě jsem jí šla naproti. S manželem jsme ji vzali k neurologovi, kde už začínala i blouznit. Myslela si, že je v divadle. Lékař nás poslal do nemocnice. Tam nám řekli, že jsme ji přivedli doslova za pět minut dvanáct, protože měla otok mozku.

Vůbec jí nedávali naději, že přežije, ale naštěstí ji zachránili. Zjistili, že má zánět mozkových blan a infekci. Pozdě večer dostala i velký epileptický záchvat. Byl tak silný, že si až vyrazila zub. Záchvaty trvaly celý měsíc. Trápily ji tak silné křeče, že musela být často přivázaná k posteli. Přijde-li jeden takový záchvat, okamžitě voláme záchranku. Odvezou ji a do hodiny je opět doma. Je strašné se na to dívat.

Šťastné mladé děvče plné života, s prací, která ji bavila, a plány na normální život, se z minuty na minutu stalo téměř bezvládným tělem. Nemůže chodit, má vykroucenou ruku i nohy, pohybuje se hlavně s pomocí invalidního vozíku. Máme ještě jednu dceru, které bude 12 let a také má zdravotní problémy. Dominika má jenom jednu ledvinu a jednu nohu o dost kratší. Děti dokážou být zlé a ve škole na ni pokřikují, že je chromá. Chodí tam s odporem. Navíc jsme s manželem oba v invalidním důchodu. Já jsem měla dvakrát slabou mrtvici, mám cukrovku a manželovi hrozí slepota. Nevím, jak to všechno skončí.

Čtenářka Marie

Autor: zpracovala: Jana Šimonová, mif
Související články
1080p 720p 360p
DesktopMobile