2°C
Panovala zima 1994 a Markétě bylo krásných 21 let.
Po úspěšné operaci nastala léta relativního klidu, Markéta se zamilovala a vdala. Jenže pak se chřipky opakovaly a v březnu 2006 jí srdce pracovalo už jen na 18 %. Ortel zněl: transplantace srdce. Nejdříve žila 60 dní s umělým srdcem, potom se našlo "živé". 11. července 2006 se podruhé narodila.
Připravovala jste se nějak na operaci?
"Vlastně nijak. Na vyšetření do IKEMu jsem nastoupila v neděli a ve čtvrtek večer mě museli operovat, protože bych do rána nepřežila... Poslední dva dny mi už nefungovaly játra ani ledviny, přestal se mi okysličovat mozek. V půl osmé večer jsem šla na sál, a trvalo to do tří do rána."
Jak jste vnímala, že vám někdo někde bude měnit srdce?
"Hrozně. Je to tak neskutečné, jako byste měla letět do kosmu. Ale pak je vám tak špatně, že už si přejete, aby se to stalo."
Měla jste před operací strach?
"Jen o manžela. On má teda 2 metry, ale v té chvíli na tom byl hůř než já. Byl to pro něj šok, protože celou dobu doktoři říkali, že to mé srdce ještě pár let vydrží, že se to zvládne... A pak mu řekli, že tady možná do rána nebudu."
Jaký to byl pocit probudit se s umělým srdcem?
"Když jsem viděla ty hadice, jak vám trčí z těla, bylo to dost drsné."
Po 60 dnech jste šla na vlastní transplantaci. Víte, kdo vám srdce daroval?
"Prý to byl nějaký pětadvacetiletý kluk na motorce. Víc jsem vědět nechtěla a ani by mi to nikdo neřekl."
Soustředila jste se pak na bušení srdce?
"První dva tři měsíce jsem ho vnímala, ale pak to úplně zmizelo. Přestala jsem se na něj soustředit."
Myslíte, že může s novým orgánem dojít k psychickému přenosu z dárce na obdarovaného?
"Mně se třeba změnily chutě a většina lidí je na tom úplně stejně. Já jsem měla vždycky ráda kyselé a neměla ráda sladké, teď je miluju. Jinak jsem možná trochu víc impulzivní, ale že bych naráz dělala nějakou vyloženě mužskou práci, to ne... Jo, sekám zahradu, ale to jsem dělala i předtím."
Byla po operaci nutná speciální rehabilitace?
"Ne, ale mám kamarádku, která se zajímá o esoteriku, tak mi dobíjela energii, to mi pomohlo. Jinak jsem chodila na rehabilitaci, jak mi řekli."
Za jak dlouho po operaci jste byla schopná normálního života?
"Po měsíci vás pustí, pak jdete čtyřikrát na biopsii, potom se z toho všeho dva tři měsíce vzpamatováváte doma. Na Vánoce už jsem byla fit. Nesmím nic těžkého nosit, musím se šetřit, ale já jsem vlastně dělala všechno."
Co obnáší žít s novým srdcem?
"Žádný speciální režim nemám. Chodím třikrát týdně plavat a mám psa Montyho. Já dělám všechno, co zvládnu. Měla bych držet dietu, ale to abych zhubla. (směje se) Takže jediný zákaz se asi týká grepů, které se »perou« s léky. A když se mění počasí, bolí mě jizvy a jsem trochu unavenější.
Samozřejmě nevím, jak to bude do budoucna. Ta imunosupresiva vám ničí imunitu, dávají zabrat ledvinám. Jeden lék kryje druhý, věřím doktorům. Naši doktoři jsou bezvadní, byli jsme první z východní Evropy, kdo začal dělat srdíčka."
Jak o vás pečuje nemocnice?
"Chodím na biopsie, jednou za půl roku, pak je to jednou po roce, pak to myslím po 5 až 7 letech ruší, ale to je individuální. Jinak chodím u nás jednou měsíčně na krev. A beru léky ráno a večer."
Založila jste server Druhá šance, kde se setkávají lidé s transplantacemi. Proč?
"Vzniklo to vloni v září na popud kamaráda, aby se lidé setkali a něco si o sobě řekli. Manžel mě to naučil dělat a teď už tam máme příběhy, fotky, chat, ozývá se hodně lidí, kteří na srdíčko čekají. Ti jsou na tom fyzicky i psychicky dost špatně, takže snad jim to trochu pomůže. Je moc fajn takhle se setkávat. Nejlíp si popovídáte s lidma, kteří prožili totéž."
Co vám to celé vzalo, co dalo?
"Vzalo mi to pár let života, přišla jsem o práci, ale tu bych mohla dělat kdekoli. Pracovala jsem ve starožitnostech, ale já na to teď stejně nemám čas, dělám manželovi účetnictví, dělám jeho i svoje internetové stránky. Dalo mi to možnost poznat spoustu úžasných lidí. I v IKEMu v čele s doktorem Pirkem a dalšími skvělými doktory. To je pro mě takový druhý domov."
Není to až moc patetické?
"Neřekla bych. Už tam všechny znám, ze sestřiček se staly kamarádky, doktoři mi na uvítanou podávají ruce a oslovují mne jménem. Nikdy pro ně nic nebyl problém. Ani operace v noci, přestože měli mít volno nebo dovolenou. Prostě maximální výkon, maximální odevzdaní. Je to strašlivý rozdíl ve srovnání s mým bývalým obvodním doktorem, který mi dal po měsíci léčení pouhý aspirin – a já už měla vodu na plicích. Poznal by to, ale to by mne musel alespoň poslechnout."
Jak operace změnila vaše manželství? Některé páry takové vypjaté situace neustojí...
"Já vím. Ale manžel je můj anděl strážný... Čtyři měsíce byl sám doma, taky zhubl třináct kilo, chudák jedl jenom chleba s marmeládou. Byla to zkouška, kterou jsme oba zvládli."
Při tak těžké operaci se mění hodnoty života. Co jste stavěla na první místo?
"Samozřejmě rodinu, manžela, mamku a bráchu. To ani nejde myslet na nic jiného. To prostě nejde myslet na práci, na barák... I když chlapi to možná mají jinak."
