Tenkrát jsem si vezl z domova plnou tašku domácích buchet. "Sladké je dobré na nervy," říkala mi máma před odjezdem. Pevné nervy jsem opravdu tenkrát potřeboval, protože jsem jel na jednu z nejtěžších zkoušek. Profesor je prý ras a nikomu nedá nic zadarmo.

Nastoupil jsem do vlaku, usedl jsem do prázdného kupé a otevřel si učebnici. Po chvilce jsem si všiml pohybující se černé čáry nad protějšími sedadly. Když jsem se zadíval pozorněji, úplně jsem ztuhl, byl to obrovský roj mravenců. Nechápal jsem, kde se ve vlaku vzalo celé mraveniště. Po chvilce mě však vlak ukolébal a já tvrdě usnul.

"Brno, konečná, vystupte si, prosím," vzbudil mě průvodčí. Popadl jsem zavazadla a rychle opustil vlak.

O dvě hodiny později už jsem se potil v učebně. Profesor poklepával propiskou o stůl a já si připravoval odpověď na otázku, o které jsem toho zrovna moc nevěděl. Ťukání ustalo, instinktivně jsem zvedl hlavu a pohlédl na profesora. Zíral směrem ke mně.

"Proboha, co to tam máte?" vykřikl zděšeně. Nejdříve jsem nechápal, co má na mysli, ale když jsem se podíval na podlahu plnou mravenců, došlo mi to! A pohled do tašky mi potvrdil, že roj mravenců se skutečně pustil do maminčiných buchet.

Naštěstí jsem zjistil, že profesor nebyl vůbec takový nelida, jak se o něm říkalo. Povídali jsme si o mravencích, o cestování vlakem a teprve posledních 5 minut z času vyhrazeného zkoušce jsme se dostali i k prověřování mých znalostí.

Vychrlil jsem ze sebe všechno, co jsem věděl, když vtom mě profesor přerušil: "Umíte to výborně, škoda že už nemáme víc času to téma rozebrat."

Až jsem měl strach, že uslyší tu ránu, jak mi spadl kámen ze srdce, víc jsem toho totiž o zadaném tématu nevěděl.

"Dejte mi index, máte výbornou, ale příště nechte ty mravenčí poradce doma," loučil se se mnou.

Za úspěch jsem tenkrát děkoval mravencům a rybízovým buchtám od maminky. Že mě nenechaví brouci o domácí pochoutku připravili, jsem ani nelitoval.

V. J., Olomouc