Byli jsme spolu skoro deset let. O svatbě jsme se pochopitelně bavili. Ale zcela upřímně se nám nechtělo utrácet peníze za velký mejdan – jak tomu on rád říkal. A já souhlasila. Jenže jednoho dne jsem zjistila, že jsem těhotná. Radoval se a byl šťastný. A jak dny plynuly, já si říkala, že bych přece jen asi chtěla takovou kompletní rodinu s jedním příjmením. Pořád jsem tak trochu, vzhledem ke svému stavu, i čekala, že se vyjádří. Nepřicházelo nic. Bála jsem se na rovinu se zeptat. Nikdo přece nechce slyšet ne.
Jak to udělat?
A tak jsem jednoho dne šla na matriku, vyzvedla papíry a večer je tajně vyplnila. Jelikož jsem odcházela do práce před ním, napadlo mě nechat je ležet na stole. A tak jsem to udělala. To, že jsem celý den v práci pomalu nepřemýšlela nad ničím jiným, vám asi vyprávět nemusím. Celá napnutá jsem přicházela domů. Co tam bude? A bude on? Neuteče? Nezvrhne se celý náš dlouhý vztah v konec? Víte, jak jsou na tom chlapi – neradi jsou do něčeho tlačeni. A chtějí rozhodovat sami.
Rozhoupal se
Jaké ale překvapení na mě doma čekalo! Nejenže papíry byly komplet vyplněné, ale vedle nich byla i kytka a malá krabička. Čekala jsem, až se vrátí domů. Ten okamžik, kdy před vámi poklekne, se přece stává jen jednou dvakrát za život. Nechtěla jsem o něj přijít. A tak jsem vydržela. Už ve dveřích se usmíval a mně spadl kámen ze srdce. Objal mě a omluvil se, že ho to netrklo. Zcela klasicky pak zašveholil do ucha: Vezmeš si mě? A mně už pak jen stékaly slzy po tvářích. Než jsem se nadála, měla jsem prstýnek na ruce… Mé ano bylo jasnou odpovědí.
Další zajímavé články naleznete v novém čísle Blesku pro ženy. Seženete ho na stáncích nebo si ho můžete v tištěné či elektronické podobě objednat v našem iKiosku ZDE >>>