2°C
Terapeutku Ivetu Havlovou jsem měla možnost potkat hned dvakrát. Poprvé jsme se sešly kvůli rozhovoru a podruhé jsem se zúčastnila části jejího víkendového kurzu, kde jsem měla možnost vidět, jak pracuje se svými klienty. Ač jsem dost racionální člověk, některé její názory a náhledy na řešení konfliktů a vypořádání se se strachy a stresy z dětství mě velmi zaujaly.
Jako terapeutka vycházíte hlavně z dětství a vztahů v rodině. Opravdu je tak zásadní to, co jsme prožili před lety, pro náš současný dospělý život?
Vyrůstáte v nějaké rodině a každý den s vámi rodiče zacházejí prakticky stejně. Když mají dobrou náladu, tak se k vám nějak chovají, a když špatnou, tak jinak. Pohybuje se to na škále podle toho, jak moc jsou pod stresem. Každý den sledujete, jak se chovají k sobě navzájem, k sousedům a jiným lidem z vnějšího perimetru, který už nepatří do rodiny. Nic jiného neznáte, jen tohle. Filtrujete realitu jen přes to, co znáte. Vědci už nám mnohokrát ukázali na jednoduchoučkých pokusech, jak například člověk s dobrým rodinným zázemím vyhodnocuje lidské tváře jako přátelské a člověk pocházející z méně utěšených poměrů vnímá tytéž tváře nepřátelsky.
Ovlivňují nás opravdu i raná zklamání z období po porodu a batolecího věku?
Každý plod, budoucí človíček, už má v sobě instinktem daná očekávání, jak se k němu má chovat dobrá máma, jak má vypadat kontakt s jejím vnitřním prostředím. Je to biologicky nastavené. Jsme savci. K tomu, abychom se dobře vyvíjeli, potřebujeme klidné spojení s mámou. Už v mámině děloze se utvářejí základy budoucí schopnosti emočně se regulovat a zkrátka cítit se na světě v bezpečí. Když se pak děťátko narodí, potřebuje stálý kontakt s maminkou, také kůži na kůži, mnoho dívání se do očí, kdykoliv přístup k mléku, klidnému mléku a objetí vyrovnané mámy. Jinak se jeho nervová soustava doslova nastaví na vnímání neklidu.
Když něco z toho dítko od svých rodičů nedostane, může ho to poznamenat na celý život?
Existují výzkumy, které prokazují, že první rok života je nejdůležitější. Děti, které prožily první rok v chaosu, pocitu ohrožení a neměly dobré spojení (anglicky attachment) s mámou, se mohou poté dostat i do skvělé náhradní rodiny a prožít v ní spoustu let… Ale pořád jsou na tom hůř než děti, jejichž první rok byl dobrý a kterým se poté v rodině něco změnilo – nastaly chaos, ohrožení a přerušení vazby. Tyto děti, i když pak prožijí mnoho let v nedobrém prostředí, jsou na tom podle výzkumů lépe než ty, které měly špatný jeden jediný první rok.
Může za to matka, nebo otec?
Často se problémy svádějí hlavně na matku. Které problémy zapříčiňují otcové, kteří mnohdy v rodinách chybějí?
Moje filozofie a hluboké přesvědčení je, že nikdo za nic nemůže. Máma má svůj nervový systém a s tím spojenou schopnost klidné pozornosti, lásky a péče dané svou genovou výbavou, svým příchodem na svět a kontaktem se svými rodiči. Otec má toleranční kapacitu pro stres a svou vnitřní mapu pro lásku, zodpovědnost, vytváření bezpečného zázemí dány zase svými geny, příchodem na svět a dětstvím. Je to rovnice, která začala (vždy) už před několika generacemi.
Takže s každým problémem jde v zásadě pracovat?
Nejde o to, hledat viníky, ale pochopit, jaké zkušenosti děťátko potřebuje prožít, aby z něj vyrostl zdravý člověk – a ty dodat především sobě, abych mohl být dobrým rodičem. Uzdravit si bolístky z dětství
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na 9 webech.
