Nejdojemnější písnička podle vašeho hlasování

24. prosince 2011 | 06:31

Písnička Půlnoční Václava Neckáře a skupiny Umakart k filmu Alois Nebel dojímá bez výjimky staré chlapy i teenagery. Všude se o ní mluví, a tak jsme se rozhodly zeptat: Jaké písně nás dojímají? Každá přece máme tu svou, ne?

Znáte to: zazní první tóny a vy už máte husí kůži, nebo dokonce slzy na krajíčku.

O nejdojemnější píseň jsme vás nechaly hlasovat na www.bleskprozeny.cz a zjišťovaly také, jak vidí své nejsilnější hity jejich interpreti.

Vybíráme tři nej

Věra Špinarová - Jednoho dne se vrátíš (1976)

Jaké životní období jste prožívala, když vznikla (Pozn. red.: Věře Špinarové tehdy bylo 25 let.)?

Píseň jsem sice nazpívala v roce 1976, ale dva roky ležela bez povšimnutí. Teprve František Polák, který moderoval pořad Ring volný, se mě ptal, zda nemám nějakou pomalou. Zazpívala jsem ji a strhla se lavina. Období jsem měla skvělé, byla jsem už mámou, v práci se mi dařilo.

Máte na tuto písničku nějakou zvláštní vzpomínku?
Vím, že ji měli rádi Miroslav Horníček a Jiří Sovák a Stella Zázvorková u ní vždycky brečela. Říkali mi, že ji poslouchají často a rádi. Pamatuji si Jiřího Sováka, který mi řekl, že díky téhle písni budou všichni vědět, kdo je Věra Špinarová. Když ji zpívám, skoro vždy si na tyhle velikány, k nimž mi tato píseň otevřela cestu, vzpomenu.

S jakým pocitem ji zpíváte?
Bylo období, kdy jsem jí měla plné zuby, pocit, že lidi chodí na koncerty jen kvůli ní. Teď jsem za ni vděčná, dozrála jsem k tomu. Jsou zpěvačky, co žádný takový hit nemají, já ho mám. Ta píseň patří ke mně a stále z ní mám respekt. Takovou pecku nikdy nezazpíváte „levou zadní“.

Proč se podle vás lidem stále líbí?
Trvá pět a půl minuty, ale nikdy nemám pocit, že je dlouhá. Má začátek, pointu i závěr. Bylo těžké si ji zapamatovat, protože se v ní nic neopakuje, je to příběh. Zdálo by se, že vrchol skladby je v tom vysokém tónu uprostřed, ale podle lidí na koncertech vím, že vrchol je na konci ve slovech – jednoho dne se vrátíš …
(Na hudbu z filmu Tenkrát na západě od Ennio Moriconeho napsal český text Zbyšek Malý)

Petra Janů - Už nejsem volná (1986)

Jaké životní období jste prožívala, když vznikla (pozn. red.: zpěvačce bylo 34 let)?


Byla jsem na úplném vrcholu kariéry. Tehdy se úplně nevědělo, jaké hity kralují na západ od nás. Písničku přinesl producent Petr Gottlieb, hned jsme ji natočili a zařadili na plánované album. Ještě než bylo hotové, byl z té písně takový hit, že se muselo jmenovat po ní.

Máte na tuto písničku zvláštní vzpomínku?
Zpívala jsem ji na svatbě (aktu registrovaného partnerství – fuj, to zní strašně) dvou gayů. Bylo to dojemné a krásné.

S jakým pocitem ji zpíváte?
Když vám ve třetím taktu písně lidé zatleskají na otevřené scéně, nemůžete mít jiný pocit než pěkný.

Proč se podle vás lidem stále líbí?
Je to evergreen a píseň nádherná a také hodně náročná, skoro na tři oktávy. No a vdávat se při ní budou holky ještě dlouho.
Původní píseň Power of Love (Síla lásky) nazpívala v roce 1986 americko-německá zpěvačka Jennifer Rush, znovu ji kromě Petry Janů přezpívaly třeba Céline Dion nebo Laura Branigan, text české verze napsal Eduard Krečmar

Václav Neckář - Půlnoční (2011)
* Píseň je jednou z melodií filmu Alois Nebel. Snímek bude bojovat o dva Oscary – za nejlepší neanglicky mluvený film a za animovaný film.Václav Neckář tam má šanci po snímku Ostře sledované vlaky (1966) být opět ve vítězném týmu.
* Píseň není nová, poprvé se hrála v prosinci roku 2009 na vánoční besídce skupiny Umakart.
* Chcete ji slyšet naživo? Václav Neckář chystá do konce roku tyto vystoupení: v Kralupech nad Vltavou (14. 12.), Praze (16. 12.) a Jablonci nad Nisou (20. 12.).
„Hned jsem věděl, že ta píseň je nádherná, strašně se mi líbila, ale že bude mít takový úspěch, o tom se mi ani nesnilo. Ta písnička mi šla ze srdce, je v ní všechno… Je smutná, ale je v ní víc. Také víra, naděje, těžko to slovy popsat,“ řekl Václav Neckář pro deník Blesk.


Hlasování čtenářek na www.bleskprozeny.cz

1. Jednoho dne se vrátíš (Věra Špinarová)
2. Půlnoční (Václav Neckář)
3. Už nejsem volná (Petra Janů)
4. Ještě, že tě lásko mám (Petr Kolář)
5. Až mě andělé (Petr Spálený)
6. Lásko, voníš deštěm (Marie Rottrová)
7. Maluj zase obrázky (Hana Zagorová)
8. Nesnáším loušení (Michal Ddavid)
9. Tam u nebeských bran (Michal Tučný)
10. Slzy tvý mámy (Olympic)
11. Nad stádem koní (Buty)
12. Kometa (Jaromír Nohavica)

Co „dostává“ nás?

Alena Dušková, redaktorka
Písniček, při nichž mi vyhrknou slzy do očí, je řada. Nejvíc mě ale asi dojímá Do nebes od Zuzany Navarové. Pokaždé se mi vybaví její pozadí. Vznikala v době, kdy zpěvačka věděla, že rakovinu, se kterou několik let bojovala, nepřekoná. A okamžitě mi naskakuje jeden z jejich posledních rozhovorů, ve kterém říkala, že je nejšťastnější, když cítí a vnímá. Třeba to, jak jí sníh křupe pod nohama…

Olga Poucheová, redaktorka
Jednoznačně nejvíc brečím při písničce Nad stádem koní. Slýchám ji zřídka a obvykle někde na party nebo oslavách, když už se notně připozdívá a nastává takový lehce sentimentální a unavený čas. Někam se zašiju, skloním hlavu a tajně brečím a myslím na svého tátu, který umřel před patnácti lety.

Kateřina Pokorná, redaktorka
Chci tě líbat od Václava Neckáře. Mám ji spojenou se svým mládím, prvními láskami, rozchody. Spolehlivě mi nažene slzy do očí...

Majka Vinická, redaktorka
Mě nejvíc za srdce bere písnička Retrofuturo muzikanta Xaviera Baumaxy, nad níž se dojímám už několik let. Vyrůstali jsme totiž s Baumaxou na jednom sídlišti a mně připadá, že v téhle skladbě naprosto přesně zachytil atmosféru mého dětství, na které tak ráda vzpomínám. A nejdojemnější písnička letošního roku je bezkonkurenčně Půlnoční Václava Neckáře. Pouštím si ji několikrát za sebou a vždycky ji obrečím.

Blanka Dražanová, redaktorka
Žádnou písničku, u které bych automaticky slzela, nemám. Záleží na tom, jakou mám právě náladu, s kým ji poslouchám … Ale možná je to Sbohem lásko. Mám ji spojenou s dětstvím, kdy jsem ji z plna hrdla zpívala s tátou v autě po cestě na chatu. Občas si ji zanotujeme s kamarády a vždy si vzpomenu na tátu, jenž tu už není, a fajn chvilku, kterou jsme za společného zpěvu prožívali.

Autor: Olga Poucheová, Kbak
Diskuse ke článku
.
DesktopMobile