2°C
Možnost udělat rozhovor s takovou celebritou se vám naskytne jednou za život. Když jsem se proto vypravila do jeho pařížského studia, ve kterém vznikly všechny ty dokonalé modely, byla jsem pořádně nervózní. Ukázalo se, že úplně zbytečně. Těžko byste našla někoho, kdo je pozitivněji naladěný a s lehkostí mluví nejen o své práci, ale i o svém soukromí.
Než jste se stal světovou celebritou, jaký jste býval jako kluk?
Stydlivý. To jsem tedy pořád, ale až když jsem nastoupil k Pierru Cardinovi, začal jsem konečně sbírat nějakou sebedůvěru. To byl také okamžik, kdy jsem přestal lhát, protože jsem konečně začal dělat něco, co mě bavilo, co mi šlo. Do té doby jsem lhal, jako když tiskne, a to hlavně proto, že jsem se cítil odmítaný. Takže jsem si vymýšlel. Například jsem své spolužáky dokázal přesvědčit o tom, že nádherná švédská modelka, kterou všichni milovali, je - jen tak mimochodem - moje sestřenice.
Ne, protože mi nešel fotbal. (smích) Zato jsem už tehdy uměl kreslit. Ve škole jsem si často zkoušel načrtnout kostýmy, které jsem viděl v televizi. Většinou šlo o pin-up ženy, kabaretní tanečnice v rozevlátých sukních s vyzývavě oděnými ňadry a podobně. Jednou mě při hodině přistihla učitelka, jak si maluji pod lavicí, a jako trest mi moji skicu připíchla na záda a poručila mi projít se po celé třídě, aby to všichni viděli a abych se cítil ponížený. Spolužáci ale byli nadšení! O přestávce mě obklopili a prosili, abych jim ještě něco namaloval. A to byl ten okamžik, kdy mě začali brát a kdy jsem pomalu začal získávat sebedůvěru díky své tvorbě.
Co vám na váš koníček a posléze volbu povolání řekla maminka? Návrhářství přece jenom není typické povolání pro muže...
Moji rodiče mě vždycky podporovali a nikdy jsem od nich neslyšel, že by práce módního návrháře nebyla pro muže vhodná. Spíše jim záleželo na tom, abych měl nějaký záložní plán, kdyby to náhodou nevyšlo. Byli velmi tolerantní a otevření, a to i v otázkách rasismu nebo homosexuality. Pamatuji se, že když mi bylo asi dvanáct let, dívali jsme se společně v televizi na film Hádej, kdo přijde na večeři, ve kterém se bílá dívka zamiluje do černocha. Tehdy jsem se svých rodičů zeptal, co by mi řekli, kdybych si přivedl dívku, která by byla černoška. A oni odpověděli, že pokud bychom se milovali, bylo by všechno v pořádku. Takže o pár let později, když jsem se jim svěřil, že chodím s chlapcem, se jen zeptali, jestli se milujeme. A když jsem odpověděl, že ano, jen se usmáli a odvětili, že pak je všechno v pořádku.
Když mi byly tři roky, dostal jsem od rodičů plyšového medvídka, který byl vlastně mou první modelkou. Později jsem chtěl panenku, na kterou bych mohl dělat návrhy a oblékat ji, ale rodiče mi ji přirozeně nechtěli koupit, protože kluci si s panenkami nehrají, takže jsem začal oblékat právě svého medvídka. Našil jsem mu vlasy, aby vypadal jako žena, a také jsem mu vymodeloval prsa v podprsence. A právě tehdy vznikla vůbec poprvé moje ikonická „špičatá podprsenka“, kterou na konci osmdesátých let proslavila Madonna.
S Madonnou spolupracujete dlouhodobě… Jaká vlastně je?
Je to žena, osobnost, celebrita, která má styl a vkus. Navíc podobný tomu mému, alespoň v těch osmdesátých letech. Pamatuji se, že když jsem ji viděl úplně poprvé v televizi, zpívala Holliday a já si říkal, no jistě, to musí být Britka, protože má styl. Nedokázal jsem si vůbec představit, že by takový vkus mohla mít Američanka. Na konci osmdesátých let byla Madonna dokonalým obrazem mezinárodní undergroundové módy. Vždycky se velmi zajímala o módu, ale byla schopná si ji upravit tak, aby seděla jí samotné. Naprosto přesně ví, co chce, a nebojí se si o to říct. A když se podíváte například na Lady Gaga, všechno, co dělá, má jediný záměr - být extravagantní. Ani její oblékání není záležitostí módního stylu.
Upřímně, jsem po těch letech spokojený s tím, co jsem udělal, co dělám a co snad ještě budu mít možnost udělat. A pořád ještě mám v sobě vášeň, která mi dává inspiraci. Ostatně stát se módním návrhářem bylo mým snem už od dvanácti let. Nechtěl jsem být slavný ani bohatý, chtěl jsem navrhovat zajímavé a krásné šaty. V té době jsem rozhodně necítil potřebu navrhovat konfekci, chtěl jsem dělat haute couture. Chtěl jsem být jiný, chtěl jsem být originální. Také proto jsem se rozhodl spolupracovat s Madonnou.
Najdeme v kolekci, kterou jste teď navrhl pro Lindex, také její slavnou špičatou podprsenku?
Ano, respektive velmi podobnou. Nešlo mi o to udělat kopie vlastních návrhů, ale kolekci za méně peněz a z cenově dostupnějších materiálů.
Dočkáme se i námořnických pruhů?
Ano. A nejen těch. Můžete se těšit na motivy inspirované tetováním, potisky, na hodně zipů a kůži. Je to kolekce, která je z velmi kvalitních materiálů a na kterou jsem opravdu pyšný.
