Co bylo pro vás osobně hlavním impulzem k tomu, abyste otevřela téma digitální výchovy dětí a společně s Petrou Schwarz Koutskou založila projekt LET IT SCROLL? Vycházely jste především z vlastních rodičovských zkušeností, nebo vás k tomu přivedlo něco jiného?
Mám tři vlastní děti a tři nevlastní, takže moje osobní mateřská dilemata byla samozřejmě jedním z hlavních impulzů. Zároveň si ale uvědomuji, že otázky, obavy i naděje dnes řeší prakticky každý rodič.
Naše generace prožila alespoň část dětství bez chytrých telefonů a sociálních sítí. Nemáme tedy vždy vlastní zkušenosti z dospívání, o které bychom se mohli opřít. Svět našich dětí je v mnoha ohledech úplně jiný než ten, ve kterém jsme vyrůstali my.
Informací o dopadech digitálních technologií na děti přibývá, ale často jsou roztříštěné, zaměřené pouze na jeden konkrétní problém nebo podávané příliš poučujícím způsobem. Rodič pak snadno získá pocit, že všechno dělá špatně. A to jsme rozhodně nechtěly.
S Petrou, která je také maminkou tří dětí, jsme proto chtěly vytvořit prostor, kde se na jednom místě budeme věnovat celému spektru rizik a příležitostí digitálního světa. Kde dostanou slovo odborníci, ale zároveň budeme otevřeně sdílet i vlastní rodičovské zkušenosti, pochybnosti a hledání.
Základní myšlenkou je, že každá rodina je jiná a neexistuje jeden univerzální správný návod. Rády bychom rodičům nabídly jakousi praktickou kuchařku, ze které si každý může vybrat ingredience a namíchat řešení na míru své rodině.
Projekt propojuje osobní zkušenosti rodičů s pohledy odborníků z oblasti psychologie, medicíny či kybernetické bezpečnosti. Proč je podle vás důležité spojovat právě tyto dva světy a co by měly rozhovory rodičům přinést?
Především různé úhly pohledu a konkrétní možnosti, jak k digitální výchově přistupovat. Odborníci nám pomáhají pochopit souvislosti, rizika i psychologické mechanismy, zatímco rodičovské zkušenosti ukazují, jak složité může být převést teorii do každodenního života.
Velmi důležité je pro nás také to, aby rodiče získali pocit, že v tom nejsou sami. Že podobné situace řešíme všichni, že občas pochybujeme, děláme chyby a hledáme cestu.
A možná vůbec nejdůležitější je nabídnout jim praktický „toolbox“, tedy soubor nástrojů a strategií, které mohou skutečně využít doma. Nechceme jen upozorňovat na problémy. Chceme především ukazovat, co s nimi můžeme dělat.
V rámci projektu otevíráte širokou škálu témat – od rodinné komunikace přes online predátory až po body shaming či radikalizaci mladých lidí. Které odborníky jste ke spolupráci přizvaly a na jaké další hosty a témata se mohou posluchači těšit?
Snažily jsme se oslovit odborníky, kteří se jednotlivým tématům dlouhodobě věnují a dokážou je vysvětlit srozumitelně, ale zároveň do hloubky.
V oblasti rodinných vztahů a komunikace jsme si povídaly například s psycholožkou Šárkou Mikovou, která se věnuje individuálním potřebám dětí a vysvětluje, proč stejné výchovné postupy nefungují u všech stejně. Dalším hostem byl terapeut Zdeněk Weber, se kterým jsme otevřely otázku, jak technologie ovlivňují naše vztahy, schopnost být spolu skutečně přítomní a vnímat vlastní emoce.
Velmi důležitým tématem jsou online predátoři. Tomu jsme se věnovaly s profesorem Kamilem Kopeckým, odborníkem na kybernetickou bezpečnost a zakladatelem projektu E-Bezpečí, a také s Bárou Nesvadbovou. Zabýváme se například tím, jak snadno mohou děti v online prostředí naletět manipulaci, jak funguje sexuální vydírání nebo jaká nová rizika přináší umělá inteligence.
Další oblastí je vnímání vlastního těla, body image a body shaming. K tomuto tématu jsme přizvaly Kateřinu Sloviakovou a Lenku Královou. Zajímá nás, jak sociální sítě ovlivňují sebevědomí dospívajících, jakou roli hraje neustálé srovnávání a co mohou rodiče dělat, aby své děti podpořili.
Samotný název LET IT SCROLL? může evokovat určitou volnost při používání digitálních technologií. Kde podle vás leží hranice mezi důvěrou v dítě, jeho právem na soukromí a nezbytným rodičovským dohledem? A mění se tato hranice s věkem dítěte?
Právě proto je na konci našeho názvu otazník. LET IT SCROLL? Máme děti nechat scrollovat? A pokud ano, do jaké míry? Určitě si nemyslíme, že řešením je neomezený přístup k technologiím. Ale kde přesně leží ta správná hranice?
Jak najít rovnováhu mezi respektem k soukromí dítěte, zejména dospívajícího teenagera, a naší rodičovskou odpovědností za jeho bezpečí? Jaká pravidla mohou fungovat a jak je nastavit, aby je děti nevnímaly jen jako nesmyslné zákazy?
A pak je tu ještě jedna zásadní otázka: Co vlastně naše děti hledají, když scrollují? Je to zábava, kontakt s kamarády, přijetí, únik před stresem nebo třeba způsob, jak zahnat samotu či nudu?
Pokud pochopíme, jakou potřebu dítěti digitální svět naplňuje, můžeme společně hledat i jiné možnosti. Třeba offline aktivity, které nás budou bavit, posílí naše vztahy a nabídnou dětem něco, co jim obrazovka nahradit nedokáže.
Samozřejmě se přístup musí měnit s věkem dítěte. Jinou míru kontroly potřebuje malé dítě a jinou dospívající člověk, který si postupně buduje vlastní samostatnost. Právě hledání této rovnováhy je jedním z hlavních témat našeho projektu.
Jedním z témat projektu jsou online predátoři, kybernetická bezpečnost a rizika spojená s umělou inteligencí. Ta dnes umožňuje například vytvářet velmi přesvědčivá falešná videa či intimní snímky pomocí technologie deepfake. Jak zásadně podle vás umělá inteligence proměnila rizika, kterým děti na internetu čelí? A jsou na ně rodiče dostatečně připraveni?
Rizika se zásadně proměnila a mění se prakticky neustále. A myslím si, že většina rodičů na ně dostatečně připravená není. Ne proto, že by se o své děti nezajímali, ale protože tempo technologického vývoje je obrovské.
To ostatně slýcháme i od rodičů, kteří mají starší i mladší děti. Říkají nám, že pravidla hry se za posledních deset let úplně změnila. Se staršími dětmi řešili jiné problémy, fungovaly jiné nástroje a také možnosti ochrany vypadaly jinak.
Dnes už například nemusí existovat skutečná intimní fotografie, aby se dítě stalo obětí vydírání nebo ponižování. Umělá inteligence dokáže vytvořit falešný obsah, který může působit velmi přesvědčivě. Stejně tak mohou online predátoři díky novým technologiím mnohem snadněji manipulovat s důvěrou dětí.
Právě proto vznikl LET IT SCROLL. Chceme rodičům pomoci zorientovat se v prostředí, které se neustále vyvíjí, pochopit nová rizika a získat konkrétní nástroje, jak své děti chránit. A především s nimi o těchto věcech mluvit dříve, než se něco stane.
Sociální sítě často preferují dokonalý vzhled a úspěch, přinášejí neustálé srovnávání s ostatními. Jak mohou rodiče rozpoznat, že online obsah negativně ovlivňuje sebevědomí či psychiku jejich dítěte? A jak ho chránit před úzkostmi, pocity méněcennosti nebo rizikem poruch příjmu potravy?
Výzkumy ukazují, že problematické používání sociálních sítí může souviset s horším vnímáním vlastního těla, nižším sebevědomím i psychickými obtížemi. Samozřejmě záleží na mnoha faktorech, včetně toho, jaký obsah dítě sleduje, kolik času na sítích tráví a jak je samo psychicky zranitelné.
Dnešní situace je ale výrazně jiná než v době, kdy jsme my jako dospívající listovali časopisy a porovnávali se s dokonale vypadajícími modelkami v Bravíčku. Sociální sítě vytvářejí nepřetržitý proud obrazů, často upravených pomocí filtrů, a algoritmy nám podobný obsah nabízejí stále dokola. Děti se tak mohou s nerealistickými ideály konfrontovat prakticky neustále.
Varovných signálů může být celá řada. Rodiče by měli zpozornět například při výraznějších změnách chování, uzavírání se do sebe, výkyvech nálad, nadměrném řešení vlastního vzhledu nebo změnách ve vztahu k jídlu. Samozřejmě ne každá taková změna automaticky znamená problém se sociálními sítěmi, ale je důležité ji nepřehlížet.
Jedním z dalších témat projektu je radikalizace mladých lidí v online prostředí, včetně komunit takzvaných incelů. Čím mohou být podobné skupiny pro dospívající přitažlivé a jaké varovné signály by rodiče neměli přehlížet?
Myslím, že je důležité pochopit především to, proč mohou být podobné komunity pro mladé lidi přitažlivé. Často totiž nabízejí něco, co dospívající intenzivně hledají – pocit sounáležitosti, přijetí vlastní identity nebo jednoduché vysvětlení problémů, se kterými se potýkají.
Zvlášť zranitelní mohou být mladí lidé, kteří se cítí osamělí, odmítaní nebo mají pocit, že nikam nezapadají. Online komunita jim může nabídnout zdánlivě bezpečné prostředí, kde jim někdo rozumí. Problém nastává, pokud se tento pocit přijetí začne spojovat s nenávistí vůči určitým skupinám, například ženám, nebo s přesvědčením, že za moje vlastní neúspěchy mohou ostatní.
Rodiče by proto měli vnímat především změny v chování a postojích dítěte. Může jít o náhlé přebírání nenávistných názorů, výrazné zhoršení vztahů, izolaci od okolí nebo stále černobílejší pohled na svět.
Zároveň bych ale varovala před tím, abychom na každou provokativní poznámku teenagera reagovali panikou. Dospívání je také obdobím hledání identity a testování hranic. Důležité je zajímat se o to, jaký obsah děti sledují, kdo je ovlivňuje a proč jim určité názory dávají smysl.
Opět se tak vracíme k tomu nejdůležitějšímu – k otevřené komunikaci a vztahu, ve kterém se dítě nemusí bát mluvit ani o nepříjemných věcech.
Projekt LET IT SCROLL se nesoustředí pouze na nebezpečí digitálního světa, ale snaží se nabídnout i vyvážený pohled na technologie. V čem vidíte jejich největší přínos pro děti a dospívající?
Technologie samozřejmě přinášejí také obrovské možnosti. Děti dnes mají přístup k informacím, vzdělávacím materiálům, jazykovým kurzům nebo kreativním nástrojům, o kterých se nám v jejich věku ani nesnilo. Mohou rozvíjet své zájmy, učit se nové dovednosti, tvořit, programovat, komunikovat s lidmi z různých částí světa a objevovat témata, ke kterým by se jinak vůbec nedostaly.
Velký potenciál vidím například v tom, když dítě technologie využívá aktivně a tvořivě. Je přece rozdíl mezi tím, když dvě hodiny bezmyšlenkovitě sleduje krátká videa, a tím, když se učí cizí jazyk, stříhá vlastní film, skládá hudbu nebo hledá informace k tématu, které ho skutečně zajímá.
Nejde tedy jen o to, kolik času dítě před obrazovkou tráví, ale také o to, co tam dělá a co mu technologie přinášejí. Zároveň bychom ale neměli zapomínat na to, co se do žádné aplikace nevejde – skutečné vztahy, pohyb, pobyt venku, společné zážitky nebo obyčejnou nudu, která je pro rozvoj dětské kreativity také důležitá.
Naším cílem rozhodně není technologie démonizovat. Chceme hledat způsob, jak je využívat jako užitečný nástroj, a ne se stát jejich otroky.
Pojďme nyní od odborných doporučení k vaší vlastní rodičovské zkušenosti. Jak máte doma nastavená pravidla pro používání obrazovek, chytrých telefonů a sociálních sítí? Existují u vás například chvíle nebo místa, kam telefony nesmějí? A daří se tato pravidla dodržovat i dospělým?
U nás doma máme několik poměrně jasných pravidel. Telefony nepatří ke stolu ani do ložnice. A samozřejmě je důležité, aby tato pravidla dodržovali i dospělí. Děti totiž velmi dobře vnímají, jestli sami děláme to, co po nich požadujeme.
Můj patnáctiletý syn například nemá vlastní chytrý telefon, s výjimkou situací, kdy cestuje sám. Dcera a mladší syn mají na iPadech nastavené časové limity a velmi striktně vybrané povolené aplikace. Záměrně nepovolujeme aplikace, které umožňují takzvané shorts. A žádné z našich dětí nemá sociální sítě.
Myslím, že stejně jako já i mnoho dalších rodičů už slyšelo od svých dětí větu: „Všichni ve třídě už mají telefon, jenom já ne.“ Jak se podle vás vyrovnat s tímto vrstevnickým tlakem, aby dítě nemělo pocit, že je vyčleněné z kolektivu? A jak na podobné argumenty reagujete vy sama?
Tohle téma řešíme poměrně intenzivně i u nás doma. Paradoxně je to momentálně nejtěžší s naší osmiletou dcerou. Ve škole sice mají zákaz používání telefonů, ale pravidelně přichází s argumenty typu: „Moje kamarádka může být na telefonu šest hodin denně!“ nebo „Moje kamarádka ho může doma používat úplně neomezeně!“
Samozřejmě nevím, nakolik jsou tyto informace pravdivé, a v duchu doufám, že realita je trochu jiná. V takových chvílích se jí ale snažím vysvětlit, že já nesu odpovědnost za její zdraví, bezpečí a vývoj, zatímco rodiče jejích kamarádek nesou odpovědnost za své děti. Zároveň si dávám velký pozor, abych před ní nesoudila ostatní rodiče. Ve skutečnosti totiž vůbec nevím, jak to v jejich rodinách funguje a proč se rozhodli právě takto.
U patnáctiletého syna je to překvapivě jednodušší. Společně jsme sledovali řadu dokumentů, například The Social Dilemma, a postupně začal sám chápat, proč máme nastavená určitá omezení. Když dítě rozumí důvodům, dokáže pravidla mnohem lépe přijmout, než když slyší pouze: „Protože jsem to řekla.“
Zajímavou situaci jsme řešili také v souvislosti s telefonem jako určitým symbolem společenského postavení. Ve škole, kam syn chodí, nosí děti uniformy, takže telefon se stává jedním z mála viditelných způsobů, jak mezi vrstevníky ukázat svůj styl nebo status. Nakonec jsme našli řešení – pořídili jsme mu krásné, kvalitní pero. Chtěli jsme ho podpořit v tom, aby si užíval psaní rukou, a zároveň mu dát něco osobního a výjimečného, co může mít doslova v ruce.
Myslím, že právě to je důležité. Nejen dětem něco odepírat, ale snažit se i pochopit, jakou potřebu pro ně daná věc naplňuje, a případně společně hledat jinou cestu.
Především bych ale rodičům poradila, aby nezačínali výčitkami – ani vůči dětem, ani vůči sobě. Pokud už doma vznikají konflikty, je důležité pokusit se obnovit dialog. Technologie jsou často jen viditelnou částí mnohem složitějšího tématu, kterým jsou naše vztahy, potřeby a vzájemná důvěra.
Kdybyste měla rodičům předat jedinou myšlenku, kterou by si měli z projektu LET IT SCROLL odnést a skutečně ji uplatnit ve své rodině, jaká by to byla?
Asi především to, že i když to není vždy jednoduché ani příjemné, má smysl s dětmi mluvit, vysvětlovat jim naše rozhodnutí a společně hledat pravidla, která budou fungovat.
Neexistuje jeden univerzální recept na správnou digitální výchovu. Každé dítě je jiné, každá rodina má své vlastní okolnosti a to, co funguje u jedněch, nemusí fungovat u druhých. Zároveň ale máme k dispozici stále více poznatků, zkušeností a praktických nástrojů, o které se můžeme opřít.
A právě proto vznikl náš projekt. Nechceme rodičům říkat, že všechno dělají špatně, ani jim předkládat další seznam zákazů a příkazů. Chceme jim nabídnout informace, inspiraci a konkrétní strategie, ze kterých si mohou vybrat to, co dává smysl právě jejich rodině.
A hlavně bych chtěla všem rodičům vzkázat: Nejste v tom sami. Tyhle otázky, pochybnosti a někdy i každodenní boje řešíme všichni. A už jen to, že se nad nimi zamýšlíme a snažíme se hledat lepší cestu, je důležitý začátek.
