1°C
Právě proto bychom vás měli naučit vážit si svých předností a nedramatizovat nedostatky.
Julie (16) je přesvědčena, že na svůj věk má příliš velké poprsí. Když se poprvé chystala do tanečních, oblékla si tu nejvolnější halenku pytlovitého tvaru, jen aby její hrudník nebudil pozornost. Místo toho, aby si užilavečera, se po celou dobu trápila, zda si "toho" nikdo nevšiml a pozorovala se v zrcadle. Večer přetrpěla a s tanečním partnerem nepromluvila ani slovo.
Je vám to povědomé? Až třetina lidí trpí komplexem méněcennosti. Můžeme říci, že každý z nás není s něčím na sobě spokojen. Nespokojenost pak může, ale nemusí vést ke vzniku komplexu méněcennosti. Jak vlastně vzniká? Proč se uněkterých lidí vyvine do obrovských rozměrů a ti druzí dokáží existovat i se svými nedostatky?
Rány na dětské duši
Komplex méněcennosti se projevuje jako přílišná zranitelnost v určité oblasti. Vytváří nepříjemné duševní napětí a má obrovský vliv na rozhodování a na mezilidské vztahy. Většina komplexů má základ už v raném dětství. Sebedůvěraje nejcennější vlastnost, kterou lze v dítěti vypěstovat. Když je však rodiče neuznávají, ponižují a podceňují, není divu, že dítě o sobě pochybuje. "U nás v rodině to bylo komplikované," říká Mariana (33). "Rodiče si nás se sestrou brzy zaškatulkovali. Já jsem byla ta moudrá a inteligentní, dokonalá žačka. Starší sestra Jana byla ta hezká. Ani jedna z násneměla pocit, že je hezká i moudrá zároveň. V pubertě se to projevilo tak, že já jsem měla mindrák ze svého vzhledu a Jana utíkala po nejmenším neúspěchu ze školy, neposlouchala a dělala problémy. Se sestrou jsme se doslova nenáviděly." Jako rodiče byste měli dát dětem láskyplně pocítit, že jejich hodnota nespočívá jen v silných stránkách. Jste totiž těmi nejdůležitějšími osobami, které formují představu dítěte o sobě samém.
Celý večer probrečela
Eva (28) se trápila tím, že má velký nos. I když ji rodiče utěšovali, že větší nos je "aristokratický", nepomohlo to."Když mi bylo jedenáct, byli jsme s rodiči na dovolené na jižním Slovensku. Byly jsme čtyři holky a kolem nás se motali nějací maďarští kluci. Jednou večer mi jeden z nich řekl, abych nahlas opakovala nějaká maďarská slova. Zdráhala jsem se, ale nakonec jsem to udělala. Kluci se strašně smáli. Až později jsem sedozvěděla, že ta slova znamenala velký nos. Probrečela jsem celý večer! Dokonce jsem se postavila na balkónovou římsu a chtěla jsem skočit." Malé děti svou raněnou psychiku projevují pláčem, ty větší zatrpklostí a tvrdohlavostí. Dítě touží po společnosti vrstevníků, ale zároveň se obává, že je mezi sebe nepřijmou." Velmi ráda jsem seděla s někým ve dvojici, protože tehdy jsem uměla zařídit, aby ten druhý seděl naproti a neviděl mě z profilu. Nedokázala jsem být ve skupině, kde bylo víc kluků. Tak jsem byla ošizená o chvíle ve větší partě," říká Eva smutně. Toužila po uznání a lásce, ale ve vztahu ke klukům se styděla. "Když se mi nějaký kluk líbil a mluvili jsme spolu, byla jsem v hrozném stresu. Měla jsem strach, jestli budu mít dost času na to, abych ho přesvědčila, že nejde o můj nos - že se mu jednoduše vyplatí se mnou být." Eva si svůj komplex kompenzovala úspěchy ve škole. Každá horší známka nebo důtka pro ni znamenaly obrovské trauma. Vyvíjela neskutečné úsilí, snažila se nejen vyrovnat ostatním, ale dokonce je i překonat. Kvůli svému komplexubyla přecitlivělejší; každou kritiku brala jako osobní útok a vnímala ji jako nezaslouženou křivdu. Pomohli jí kamarádi "Byla jsem odhodlána, že hned v osmnácti půjdu na plastiku nosu,"říká Eva. Předpokládala, že díky plastice by se vyřešily všechny její problémy, počínaje neúspěchy u chlapců až po skončení konfliktů se sestrou. Evě nakonec pomohl náhodný zážitek s kamarádkou. "Tvrdila, že nos je to nejzajímavější, nejúchvatnější na mně. Zpočátku jsem se bránila tomu uvěřit, ale dnes už vím, jak hodně to pro mě tehdy znamenalo." Eva se na konci střední školy dostala do party mladých lidí, kteří ji podporovali a dávali jí pocítit, že ji mají rádi a záleží jim na ní. Přesto tento příběh nemá happyend. Když její první kluk jen tak mimochodem prohodil, že má trochu tlusté nohy, spustil nečekanou lavinu. Eva se standardní váhou se rozhodla, že zhubne - ne trochu, ale pořádně. Několik let pak trpěla bulimií a léčila se u psycholožky. Dnes už je v pořádku, má spoustu přátel a učí se najít cestu sama k sobě. Učí se sebeúctě a schopnosti mít se ráda i se svými nedostatky.
Jak můžeme pomoci člověku trpícímu komplexem:
* Komplex se nejlépe léčí dosaženými úspěchy, pomáhejme člověku a podporujme jej v jeho snažení.
* Vyjadřujme mu častěji zasloužené uznání či pochvalu.
* Člověk s komplexem těžce snáší urážky a ponížení, proto s kritikou zacházejme opatrně.
* Nevyužívejme jeho poddajnost a poslušnost, ochotu plnit naši vůli.
* Raďme se s ním, aby se cítil být důležitý a aby se posilovala jeho sebedůvěra. Osobnosti nejsou bez starostí
* Jennifer Grey, která se proslavila filmem Hříšný tanec, řešila svůj problém s nosem rázně - plastickou operací. Snaha přizpůsobit se ideálu krásy jí však nepomohla a jako herečka upadla do zapomnění. Jennifer dnes účinkuje v situační komedii "Vždyť ty víš".
* Lépe na to šla Barbra Streissandová, která ze svého nosu vytěžila hotový kapitál. Výjimečný nos se stal jejím poznávacím znamením a všichni jsou přesvědčeni, že je to krásná žena. "Nenáviděla jsem své tělo, svou tvář a nenáviděla jsem celý svůj fyzický vzhled."
Komplexy méněcennosti mnohdy vyústí v chorobné přejídání. Mindrák z velkého nosu či z jiné kosmetické vady pomůže odstranit třeba i plastický chirurg.
