Na rozhovor jsme se spolu sešly přímo ve vysílacím studiu Rádia Bonton, takže pro mě to byl zážitek hned dvojitý. Jednak jsem poprvé viděla vysílání naživo, jednak to bylo neuvěřitelně příjemné povídání. Markéta Mayerová, která dnes pracuje jako moderátorka v rádiu, podílí se na pořadech pro televizi, připravuje rozhovory do časopisů a natáčí návštěvy u známých osobností, neměla problém mluvit otevřeně o čemkoli ze svého soukromí. Bavily jsme se nejen o „náhodách“, které ji v životě posouvaly, ale i o tom, proč nechce chodit ke kartářce nebo jak těžce snáší odjezdy své dcery.
Máte vystudovaná práva, ale nikdy jste se neživila jako advokátka…
Šla jsem na ně, protože to byla vysoká škola bez jediného semestru matematiky. A na tu já jsem nikdy nebyla. Takže by mě vyrazili už v prvním semestru jakékoli jiné školy, pokud by tam matematika byla. A na právech mi přišel zajímavý sektor obhajoby lidí. Jenomže jsem narazila na takovou drobnost, že se stydím mluvit. Proto jsem se současně hlásila na DAMU v nějakém doufání, že by mě tam mohli naučit mluvit a přestat se stydět. To ale dvakrát neklaplo. A já jsem si čím dál víc uvědomovala, že bych nedokázala unést tu zodpovědnost, neuměla bych nechat práci v práci. Nemohla bych spát. Když někoho obhajujete, a mě samozřejmě nejvíc zajímalo trestní právo, je to stejná zátěž jako být chirurg. Je to také zodpovědnost za život. Když nezvládnete obhajobu, tak jakýmkoli kriminálem se ruší všechny vazby, rodinné, kamarádské, pracovní, ničí to životy.
VIDEO: Bydlení s Markétou Mayerovou: Na návštěvě u Sáry Saudkové: Záchranná pec i koupací jezírko na kopci:
Jak jste se dostala do rádia?
Následně mě přijali na Konzervatoř Jaroslava Ježka a ve škole visel inzerát na konkurz na namlouvání reklam. Šla jsem tam a vstoupila do rádia, které mě úplně okouzlilo. Zjistila jsem, že jsem se do toho prostředí zamilovala, a když pak měla rádia konkurz, tak jsem se přihlásila. Vzali mě a tím jsem se ocitla v rádiové branži. Do toho přišla nabídka, jestli nechci moderovat Videobox, který v devadesátkách běžel na střídačku s Kinoboxem v TV. V Kinoboxu byly filmové novinky z kin a ve Videoboxu novinky, které právě vycházely na videokazetách. Pro mladší generace: Existovaly videokazety, ty se vkládaly do videopřehrávače a půjčovaly se ve videopůjčovnách. A jistý promoformát na ně, který šel v televizi, jsem dělala já.
To byl váš krok do televize?
Ano, já jsem z toho usoudila, že jsem televizní moderátorka. A když jsem se pak dozvěděla, že je konkurz do nově vznikající televize, tak jsem si pomyslela: Tak jo. Jenže jsem tam zavolala pozdě, nějaké testy už proběhly a druhý den byly poslední kamerové zkoušky. Řekla jsem jim: V pořádku, tak já tam dorazím. Já totiž v televizi už pracuju, mám zkušenost, nejsem začátečník. Nakonec souhlasili. Jenže kamerové zkoušky končily v šest a já jsem do šesti vysílala v Radiu Kiss. A tak jsem tam poslala kolegu Slávka Bouru, aby je nějak zdržel. On je zdržel vynikajícím způsobem. Když se ho na schodech zeptali, jestli jde na talentovky, řekl: Ne, já talent mám. Což tam způsobilo bujarou diskusi a zdrželo je to dostatečně dlouho na to, abych mohla doběhnout. No a rovnou vzali oba dva.
Rázem jste se stala známou osobností. Jaké to je?
Teď už je to lepší. Ale v tom masakru devadesátek, kdy Nova tvořila zbožňováníhodné postavy, se lidé chovali úplně jako smyslů zbavení. A to bylo poměrně náročné. Ale když někdo nechce pozornost, tak nemá pracovat v televizi. To je přirozené, že když ten obličej je vidět, tak musíte počítat, že na něj někdo bude reagovat. A ty reakce nejsou jenom krásné, jsou taky pěkně hnusné. Byly tam i hodně zátěžové chvilky. Ale to k tomu patří a nedá se s tím nic dělat. Takže buď to vezmete a jste za to vděčná, nebo tu práci nemůžete dělat.
A dnes?
Dneska je to naředěné. Ne že by mě lidi nepoznávali, ale osob, které tahle doba hrne do toho sektoru, ať už přes televize, nebo přes influencery a přes všechna média, je obrovské množství. To vede i k tomu, že se zájem o ně drolí, protože nejde zbožňovat najednou stovky lidí. Takže teď je to třeba ve fázi příjemné, protože se to neděje denně a není to rozhodně obtěžující. Je to jenom příjemné.
Jste hodně multifunkční, co všechno děláte?
Už několik let mám stejný režim, denně vysílám na Rádiu Bonton, k tomu každý týden spolupracuji na Receptáři prima nápadů. Tam moderuji a píšu scénáře na spojovací texty. Moderátoři to samozřejmě nedodržují, ale já jsem to taky nikdy nedodržovala, takže to je taková karma zdarma. A pak dodávám na web Blesk pro ženy videorozhovory s osobnostmi o tom, jak se jim bydlí, co pro ně znamená domov, co se jim vešlo domů a co nevešlo a co by si přály.
A pak jste ještě radní. Jak jste se k tomu dostala?
To už je asi šesté volební období, od roku 2002. My jsme totiž tehdy v naší obci nic moc neměli a chodili jsme na zastupitelstva a ptali se, kdy to bude, kdy někde bude nějaká pevná cesta, a ne vyježděná v poli, jestli by tam třeba nemohla být masna, kterou nám zavřeli, a že by třeba bylo fajn nějaké dětské hřiště, a nic se nedělo. Tak jsme si u vína se sousedy řekli, že když budeme jenom remcat, tak se nikdy nic nezmění. Že nám nezbude nic jiného, než sestavit kandidátku a jít do voleb. Ty jsme jednoznačně vyhráli. A pak nastala hrůza z toho, jak tam všechno udělat. Protože to fakt není žádná legrace.
Zbývá vám nějaký čas na koníčky nebo na relax? Co třeba masáž?
Na masáž jsem objednaná na příští měsíc, na to se těším moc. A koníčků se týká moje předsevzetí, které jsem si ještě nedala, protože já si dávám předsevzetí až s jarem. Prvního ledna je to totiž nesmysl. Příroda je nejunavenější, člověk je nejunavenější, pravděpodobnost, že to selže, je nejvyšší. Takže jsem dávno poslechla ezoterickou scénu, která říká až s prvním jarním dnem, nebo aspoň když se blíží.
A co jste na sebe přichystala?
Že chci mít víc času pro sebe a svoje koníčky. Ale aniž bych tím přišla o nějakou práci. Takže se teď soustředím na to, jak můžu svoji práci ještě zefektivnit. A hledám rezervy sama v sobě. Zatím jsem nic nenašla, ale ještě je brzy, ještě mám čas.
