Gott, veksláci i zelináři: Kteří vyvolení si za socialismu přišli na největší peníze?

23. září 2026 | 05:00

Po únorovém převratu komunisté zabavili majetek bohatým s tím, že se spravedlivě rozdělí mezi všechny. Idea dokonalé rovnosti ale rychle narazila na realitu. I za socialismu brzy vznikla propast mezi těmi, kteří počítali každou korunu, a úzkou skupinou lidí, jež si dokázala přijít na obrovské peníze. Jak se dalo v tehdejším Československu zbohatnout a které profese představovaly zlatý důl?

Jak si Gott a další hvězdy přišli na pohádkové jmění

Cesta k bohatství za socialismu vyžadovala talent, ať už na umění, kšeftování nebo třeba i „zlodějinu“. Pokud jde o legální příjmy, absolutní špičku tvořili herci a populární zpěváci. Zejména ti, kterým režim dovolil vydělávat za hranicemi. Vyjet na turné na Západ nebo do NDR ovšem nemohl každý.

Tento zlatý důl se otevíral jen prověřeným umělcům loajálním k režimu, často s členskou knížkou KSČ. Domů se vraceli s kapsami plnými peněz, které obratem měnili za bony a nedostatkové západní zboží. Výborně se ale měli i baroví hudebníci bez hvězdného jména, pokud získali stálé angažmá v cizině.

Autor: Profimedia

Kontrast s běžným obyvatelstvem byl obrovský. Zatímco dělník bral v 70. letech průměrně 2000 korun (a v osmdesátkách zhruba tři tisíce), hvězdy si stejnou částku odnesly za jediný večer. Tím suverénně nejlépe placeným byl Karel Gott. Prodeje desek mu generovaly miliony ročně a například za pouhý jeden koncert s Orchestrem Ladislava Štaidla v západním Německu (1982) inkasoval čistě pro sebe neuvěřitelných 100 000 Kčs. Na takové peníze by běžný zaměstnanec dřel dlouhé roky. Karel Gott se tak řadil k neoficiálním milionářům tehdejší doby, po boku jmen jako Helena Vondráčková, Hana Zagorová, Dalibor Janda či Michal David.

Autor: Profimedia

„No, já dostávám jednou ročně výpis těch umělců, seznam těch umělců, kteří dostávají nad těch sto tisíc korun platu…Tak řekněme paní Zagorová. Je to milá holka a všechno, ale ona už má tři roky po sobě šest set tisíc. A další. Ne šest set, ale milion, dva miliony berou, takoví Jandové a jiní. Rok co rok…“ dokládá výdělky umělců záznam projevu generálního tajemníka komunistické strany Miloše Jakeše z roku 1989. 

Autor: Profimedia

„Bony, bony, chcete bony?“

Další velmi bohatou skupinou lidí byli lidé, kteří si nevydělávali zrovna nejpoctivějším způsobem. Pašeráci, veksláci, šmelináři, taxikáři nebo majitelé striptýzových klubů a barů, kde se ukazovaly a tančily krásné dívky, na tom byli poměrně dobře. Mívali totiž zahraniční klientelu a tak se k nim dostaly úplně jiné peníze, nebo žádané zboží, které se u nás zkrátka normálně sehnat nedalo.

Bohatství totiž často nepředstavovaly vyloženě peníze, ale tuzexové bony, valuty a zlato na váhu. Těžko by to například byly nějaké nemovitosti. Ale někteří lidé pro své kontakty s vysoce postavenými lidmi v odborech a politice mohli takové nelegální vydělávání peněz provádět hodně dlouho bez jakéhokoli postihu a pronásledování. Veksláci totiž byli trpěni vládou, která je potřebovala, a často velmi výhodně spolupracovali s StB.

Autor: Profimedia

Bývalí veksláci z minulého režimu se ovšem mají dobře dodnes. Z řady z nich se později stali úspěšní podnikatelé a vlastní miliardové majetky. Co si za minulého režimu nahrabali, později jen zúročili. Zkrátka měli podnikatelského ducha, a protože za socialismu podnikat nemohli, tak vekslovali. I ten nejpodřadnější vekslák si denně mohl přijít na 1000 Kčs, což byla u běžného zaměstnance v osmdesátkách necelá třetina měsíčního platu. Velké peníze se točily v různých striptýzových klubech, barech a na diskotékách. Neoficiálním sídlem černého trhu v bývalém Československu byla samozřejmě Praha. 

Nejbohatší vekslák ČSSR

Neoficiálně nejbohatším Čechoslovákem v socialismu byl údajně Jozef Zelík, který šéfoval slovenskému černému trhu, pašoval stříbro a žil si na vysoké noze. V sedmdesátých letech krátce seděl za kšeftování s luxusními mercedesy, ale brzy se dostal na svobodu a ve své utajené a důmyslné obchodní činnosti dále pokračoval.

Autor: Profimedia

Postupně se mu dařilo okrádat stát a vydělat si neskutečné peníze. Kradené stříbro pašoval roztavené ve tvaru cihliček, které byly ukryté v krabicích od moskevské vodky. Převážel je automobily s rakouskými diplomatickými značkami, které nepodléhaly celním kontrolám. Měl spoustu výhodných známostí, proto se mu dařilo bez úhony. Třeba v letech 1978 až 1982 propašoval do Rakouska celkem 1210 kg ryzího stříbra. 

VIDEO: Zboží za socialismu versus dnes: Jak se změnily ceny?

Video se připravuje ...

A jak si takový úspěšný a bohatý šmelinář žil? V Bratislavě měl vilu se zimní zahradou, saunou, soláriem a barem, což v tehdejší době nebylo zrovna běžné. Do toho vlastnil elektroniku za statisíce, stejně tak i obrazy a drahá auta jako Ford, Renault nebo Chrysler. Mohl si dovolit zaplatit i svou vášeň: exkluzivní povolení k odstřelu chráněných medvědů. Síť se kolem něj začala stahovat na začátku osmdesátých let, kdy musel na falešný pas v doprovodu tří Jugoslávců prchnout ze země, a to bez manželky. Nějakou dobu se schovával v emigraci a nejspíše zemřel za nevyjasněných okolností v nizozemském vězení. Veškerý zbylý Zelíkův majetek včetně vily připadl státu. 

Autor: archiv

Dobře se měli agenti StB, řezníci i zelináři

Mezi další boháče patřili také mnozí ředitelé zahraničních podniků, kteří měli legální přístup k valutám a kontakt se zahraničím.  Další skupinou mohli být agenti StB a lidé u moci, stejně tak třeba i řezníci a zelináři. Ti sice měli standardní tehdejší plat, ale bokem si kvůli úplatků za nedostatkové a podpultové zboží mohli přijít na slušné peníze.

Autor: Profimedia

Často si také díky podvodům s váhou, přičítáním drobných marží nebo prodeji zkaženého zboží a šizení produktů nepoctivě vydělávali daleko více, než by normálně dostali. Nikdo ze zákazníků tak nikdy neměl jistotu, co vlastně kupuje.