Jak si Gott a další hvězdy přišli na pohádkové jmění
Cesta k bohatství za socialismu vyžadovala talent, ať už na umění, kšeftování nebo třeba i „zlodějinu“. Pokud jde o legální příjmy, absolutní špičku tvořili herci a populární zpěváci. Zejména ti, kterým režim dovolil vydělávat za hranicemi. Vyjet na turné na Západ nebo do NDR ovšem nemohl každý.
Tento zlatý důl se otevíral jen prověřeným umělcům loajálním k režimu, často s členskou knížkou KSČ. Domů se vraceli s kapsami plnými peněz, které obratem měnili za bony a nedostatkové západní zboží. Výborně se ale měli i baroví hudebníci bez hvězdného jména, pokud získali stálé angažmá v cizině.
Kontrast s běžným obyvatelstvem byl obrovský. Zatímco dělník bral v 70. letech průměrně 2000 korun (a v osmdesátkách zhruba tři tisíce), hvězdy si stejnou částku odnesly za jediný večer. Tím suverénně nejlépe placeným byl Karel Gott. Prodeje desek mu generovaly miliony ročně a například za pouhý jeden koncert s Orchestrem Ladislava Štaidla v západním Německu (1982) inkasoval čistě pro sebe neuvěřitelných 100 000 Kčs. Na takové peníze by běžný zaměstnanec dřel dlouhé roky. Karel Gott se tak řadil k neoficiálním milionářům tehdejší doby, po boku jmen jako Helena Vondráčková, Hana Zagorová, Dalibor Janda či Michal David.
„No, já dostávám jednou ročně výpis těch umělců, seznam těch umělců, kteří dostávají nad těch sto tisíc korun platu…Tak řekněme paní Zagorová. Je to milá holka a všechno, ale ona už má tři roky po sobě šest set tisíc. A další. Ne šest set, ale milion, dva miliony berou, takoví Jandové a jiní. Rok co rok…“ dokládá výdělky umělců záznam projevu generálního tajemníka komunistické strany Miloše Jakeše z roku 1989.
„Bony, bony, chcete bony?“
Další velmi bohatou skupinou lidí byli lidé, kteří si nevydělávali zrovna nejpoctivějším způsobem. Pašeráci, veksláci, šmelináři, taxikáři nebo majitelé striptýzových klubů a barů, kde se ukazovaly a tančily krásné dívky, na tom byli poměrně dobře. Mívali totiž zahraniční klientelu a tak se k nim dostaly úplně jiné peníze, nebo žádané zboží, které se u nás zkrátka normálně sehnat nedalo.
Bohatství totiž často nepředstavovaly vyloženě peníze, ale tuzexové bony, valuty a zlato na váhu. Těžko by to například byly nějaké nemovitosti. Ale někteří lidé pro své kontakty s vysoce postavenými lidmi v odborech a politice mohli takové nelegální vydělávání peněz provádět hodně dlouho bez jakéhokoli postihu a pronásledování. Veksláci totiž byli trpěni vládou, která je potřebovala, a často velmi výhodně spolupracovali s StB.
Bývalí veksláci z minulého režimu se ovšem mají dobře dodnes. Z řady z nich se později stali úspěšní podnikatelé a vlastní miliardové majetky. Co si za minulého režimu nahrabali, později jen zúročili. Zkrátka měli podnikatelského ducha, a protože za socialismu podnikat nemohli, tak vekslovali. I ten nejpodřadnější vekslák si denně mohl přijít na 1000 Kčs, což byla u běžného zaměstnance v osmdesátkách necelá třetina měsíčního platu. Velké peníze se točily v různých striptýzových klubech, barech a na diskotékách. Neoficiálním sídlem černého trhu v bývalém Československu byla samozřejmě Praha.
Nejbohatší vekslák ČSSR
Neoficiálně nejbohatším Čechoslovákem v socialismu byl údajně Jozef Zelík, který šéfoval slovenskému černému trhu, pašoval stříbro a žil si na vysoké noze. V sedmdesátých letech krátce seděl za kšeftování s luxusními mercedesy, ale brzy se dostal na svobodu a ve své utajené a důmyslné obchodní činnosti dále pokračoval.
Postupně se mu dařilo okrádat stát a vydělat si neskutečné peníze. Kradené stříbro pašoval roztavené ve tvaru cihliček, které byly ukryté v krabicích od moskevské vodky. Převážel je automobily s rakouskými diplomatickými značkami, které nepodléhaly celním kontrolám. Měl spoustu výhodných známostí, proto se mu dařilo bez úhony. Třeba v letech 1978 až 1982 propašoval do Rakouska celkem 1210 kg ryzího stříbra.
VIDEO: Zboží za socialismu versus dnes: Jak se změnily ceny?
A jak si takový úspěšný a bohatý šmelinář žil? V Bratislavě měl vilu se zimní zahradou, saunou, soláriem a barem, což v tehdejší době nebylo zrovna běžné. Do toho vlastnil elektroniku za statisíce, stejně tak i obrazy a drahá auta jako Ford, Renault nebo Chrysler. Mohl si dovolit zaplatit i svou vášeň: exkluzivní povolení k odstřelu chráněných medvědů. Síť se kolem něj začala stahovat na začátku osmdesátých let, kdy musel na falešný pas v doprovodu tří Jugoslávců prchnout ze země, a to bez manželky. Nějakou dobu se schovával v emigraci a nejspíše zemřel za nevyjasněných okolností v nizozemském vězení. Veškerý zbylý Zelíkův majetek včetně vily připadl státu.
Dobře se měli agenti StB, řezníci i zelináři
Mezi další boháče patřili také mnozí ředitelé zahraničních podniků, kteří měli legální přístup k valutám a kontakt se zahraničím. Další skupinou mohli být agenti StB a lidé u moci, stejně tak třeba i řezníci a zelináři. Ti sice měli standardní tehdejší plat, ale bokem si kvůli úplatků za nedostatkové a podpultové zboží mohli přijít na slušné peníze.
Často si také díky podvodům s váhou, přičítáním drobných marží nebo prodeji zkaženého zboží a šizení produktů nepoctivě vydělávali daleko více, než by normálně dostali. Nikdo ze zákazníků tak nikdy neměl jistotu, co vlastně kupuje.


















