2°C
Žiji s pocitem viny. Když zajdu na hřbitov, pozoruji její usměvavou tvář na náhrobku. Dívá se na mě, jako kdyby říkala: "Odpouštím ti."
Všechno začalo jednoho dne, když jsem se podíval z okna, abych zjistil, jaké je počasí. Chystal jsem se totiž za volantem kamionu do Německa. Zima právě vrcholila a neměl jsem nejmenší chuť riskovat nějaký smyk na silnici. Když jsem zavíral okno, zavadil jsem pohledem o spoře oblečenou ženu, která právě vyhazovala odpadky do popelnice. A světe div se, hned potom zamířila k našemu vchodu. Byl jsem překvapený, protože jsem si jí nikdy předtím nevšiml. Došel jsem ke dveřím v naději, že uslyším výtah a dokážu odhadnout, ve kterém patře dotyčná žena přibližně bydlí. Výtah se zastavil přímo v našem poschodí. Otevřely se dveře výtahu a já kukátkem ve dveřích spatřil urostlou brunetu. Všiml jsem si, že je nesmírně krásná...
"Dobrý den," pozdravila mě o pár dní později, když jsem se vrátil ze služební cesty. "Dobrý," odpověděl jsem celkem překvapeně. Za chvíli jsme si už povídali u ní v obýváku. Voněla káva, na stole byl čerstvě upečený koláč. Připadal jsem si jako v sedmém nebi. Na okamžik jsem si vzpomněl na svou ženu a věčný nepořádek, který mě čekal při každém návratu domů. "Zase jsi nestihla uklidit?" ptal jsem se často manželky a ona mi odpovídala, že na všechno prostě nestačí.
Časy, kdy jsem odjížděl na dlouhé cesty, minuly. V kabině jsem měl v rohu čelního skla zapíchnutou fotografii krásné sousedky. Stále jsem se na ni musel dívat.
Na moje časté návštěvy u hnědovlasé sousedky kdosi upozornil mou manželku Ivetu. Jednou jsem se vymluvil, že jsem ztratil klíče od bytu a ona mi pomohla, jindy že potřebovala něco opravit. Časem mi začalo být úplně jedno, že moje žena trpí. Úplně jsem ztratil hlavu a po návratu ze služebních cest pokaždé nejdříve zamířil k sousedce.
"Zapomněl jsi, že máš syna?" křičela na mě vyčítavě manželka. Stále jsme se hádali a naše výměny názorů bývaly slyšet po celém domě. Manželčini rodiče, také sousedé, mi nemohli přijít na jméno. Mně i mé lásce bylo všechno jedno.
Iveta přestávala jíst a vypadala stále hůře. Syn se zhoršil ve škole. Doma to vypadalo jako po výbuchu bomby. V té době už jsem byl tělem i duší nenávratně pryč od své ženy a rodiny. Jediné, co pro mě mělo smysl, byla ONA.
O několik měsíců později mi v kabině kamionu zazvonil mobil. Byl jsem překvapený, že volá tchán. Při posledním setkání jsme se málem poprali. "Ano?" zeptal jsem se arogantně. Neměl jsem chuť se s ním vybavovat, čekala mě ještě jízda dlouhá 900 km. "Ty jsi ji zabil!" křičel tchán.
Ivetu našel doma. Seděla v křesle. Na zemi ležel dopis na rozloučenou, ve kterém psala, že s tím nedokázala žít. Zabil jsem ji já a moje nevěra.
Na hřbitov často nechodím. Zlobím se na sebe i na ni. Na věčný nepořádek a na všechno, co nedělalo domov domovem. Z této tragédie, kterou jsem způsobil, se nevzpamatuji do konce života.
Čtenář Dušan
