2°C
Byl sice starší než já, ale už tehdy jsem věděla, že ho miluji. Moje první dětská láska.
Občas jsme spolu hráli tenis, jezdili na kole. Chtěla jsem se stát jeho kamarádkou; u babičky jsem nikdy žádné přátele neměla. Pokaždé když jsem ho spatřila, rozbušilo se mi srdce. Byla jsem v tom až po uši.
Čas utíkal a já se nemohla dočkat, kdy ho zase uvidím. Bylo mi patnáct a všechno se změnilo. Přešla jsem na střední školu, a ta mi nedovolovala trávit víkendy podle mých představ – u babičky a s ním. Bylo mi z toho nanic. Jednou jsme spolu byli venku a já mu řekla, že ho mám moc ráda. Je velice stydlivý, takže jsem nikdy nevěděla, co si myslí a co bude dál. K babičce jsem jezdila maximálně dvakrát do roka a v létě jsem u ní trávila prázdniny. O tom, co si tenkrát myslel, se mi svěřil až za rok. Prý jsem mu neměla říkat, že ho mám ráda. Prý se citů bojí, a navíc neví, jestli vůbec dokáže mít někoho rád. Neuměl dát průchod jakýmkoliv citům.
Tehdy jsem se nenáviděla. Zdálo se mi, že jsem ho navždy ztratila, a toužila jsem jenom po jednom: Zapomenout! Podařilo se mi to. Tedy alespoň jsem si to myslela, dokud jsem ho zase nepotkala u babičky. Rozbušilo se mi srdce, roztřásla se mi kolena... Pozdravil mě a krásně se usmál...
Začali jsme si psát. Všechno bylo fajn. Tedy až do té doby, dokud jsme se nepohádali. Napsal mi, že od člověka s tak komplikovanou povahou, jakou má on, se mám držet co nejdál, protože mi jednou nechtěně ublíží. Nenáviděla jsem ho. Nakonec mi napsal, ať mu odpustím, že mě nechce ztratit. Vůbec jsem se v něm nevyznala, a už vůbec jsem nevěděla, co mám dělat.
Vídali jsme se jen o letních prázdninách. Každý pátek jsme spolu chodívali ven a povídali si. Cítila jsem se absolutně šťastná. Bylo těžké nedat na sobě nedat znát, že ho stále miluji. Nakonec přišlo první objetí a příležitost políbit ho. V osmnácti jsem to tolik chtěla udělat! Věděla jsem ale, že bych tím všechno zkazila. Měla jsem jen jedno přání, aby letní prázdniny nikdy neskončily.
Bohužel, škola opět začala. Naštěstí školní rok utekl jak voda, ale letní prázdniny už byly jiné než předtím. Vůbec jsme se nevídali, protože už chodil do zaměstnání a pracoval i přes víkendy. Po maturitě jsem mu napsala, že bychom se mohli o víkendu setkat. Souhlasil. Konečně jsem se zase ocitla vedle něho. Bylo to jako tehdy...
Stále byl stejně úžasný jako před lety. Situace se opakovala. Procházka, objetí a zase ta "příležitost" všechno pokazit. Ale tehdy mi už bylo všechno jedno. Připravená, že ho ztratím, jsem ho políbila... A bylo to ten nejkrásnější zážitek, jako mě v životě potkal. Čekala jsem na to sedm dlouhých let a stalo se. Mezitím jsem mu několikrát řekla, jak jsem ráda, že ho vidím.
Nevím, co bude dál. Jedno ale vím – ten polibek nic nepokazil. A kdyby mi někdo před sedmi lety řekl, že se dostanu až sem, nevěřila bych mu. Velmi ho miluji a vím, že ho nikdy milovat nepřestanu.
Čtenářka Lenka
