Stáhla ji závislost | Pro ženy | Blesk.cz

Stáhla ji závislost

5. srpna 2008 | 09:16

Již delší dobu jsme se sestrou pozorovaly, že rodiče spolu nevycházejí. Komunikovali spolu stále méně, začali se sobě navzájem vyhýbat.

Já i sestra Alena jsme byly hodně vytížené. Alena cestovala po koncertech, byla klavíristka, a já se věnovala házené.

Jednou jsem se vrátila ze soustředění a našla jsem otce sedět v kuchyni. Hlavu měl zabořenou v dlaních. Na nic nereagoval. Šla jsem k němu a zatřásla jím. Nepatrně se pohnul a zvedl hlavu. "Kde je máma?" zeptala jsem se. "Ona..." otec nedokončil započatou větu a znovu si položil hlavu do dlaní. Nechápavě jsem bloudila očima po kuchyni. Nikde ani náznak její přítomnosti. "Není tu. Kde je?" začala jsem znovu. Byla jsem napůl vystrašená a napůl na smrt unavená z dlouhé a namáhavé cesty. "Odešla. Navždy," vzdychl otec zlomeně a usedavě se rozplakal.

Až za několik dní jsme z otce dostaly, co se vlastně děje. Mezitím nám naznačil, abychom se matčiny nepřítomnosti nebály, že je všechno v pořádku. Prý nám to později vysvětlí. Jenže dny se vlekly a prázdné lůžko vedle otce bylo stále ustlané. S Alenou jsme se radily, co dělat. Nejdříve jsme chtěly jít na policii, ale když nás otec ubezpečil, že se o matku nemusíme bát, rozmyslely jsme si to.

Čím dál méně si se sestrou prohlížíme rodinné fotografie.
Čím dál méně si se sestrou prohlížíme rodinné fotografie.
Autor: ilustrační foto: SHUTTERSTOCK.COM

"Musíme si promluvit, tati," řekla třetí den Alena rozhodně. Stála nad otcem, který ležel v posteli. Vůbec nevycházel ven, nechodil do práce. "Později," zašeptal a otočil se na druhý bok. Alena se rozzlobila a strhla z něj přikrývku. "Vstaň a pojď do kuchyně!" rozkřikla se na něj. Já i otec jsme se na ni překvapeně podívali, protože sestra je velmi klidný člověk. "Ano, vstaň a pojď do kuchyně," přidala jsem se okamžitě na její stranu, aby byl účinek ještě silnější.

O několik minut později jsme se dozvěděly celou pravdu. Naše podezření, že má matka jiného muže, se nepotvrdilo. Dozvěděly jsme se, že za její nepřítomnost může kovová krabice se svítícími tlačítky, která sem tam "vyplivne" nějaké ty peníze. "Máma je gambler?" zeptaly jsme se se sestrou téměř současně. "Ano, už to trvá dva roky," přisvědčil otec. "Dva roky?" zeptala jsem se zděšeně, protože jsem si ničeho nevšimla. "Ano, dva. A ani se mě neptejte, v jak velkých jsme dluzích," zaplakal zlomený otec. "No dobře, v dluzích,“ chopila se iniciativy Alena, „ale co ty? Co je s tebou? Zanedlouho nebudeš mít ani na vlastní pohřeb, když tady nepřestaneš brečet a nebudeš chodit do práce!" Byla jsem zděšená jejím chladným a věcným přístupem, ale vzápětí jsem si uvědomila, že je to jediný způsob, jak dostat otce z problémů. "Alena má pravdu! Když se máma takhle rozhodla, nic na tom už nezměníme. Ty se ale musíš dát rychle do pořádku a žít normálně. Vždyť jak k tomu přijdeme, aby máma zmizela za automatem a ty ses utápěl v depresi?"

Uběhlo několik týdnů. Otec znovu začal chodil do práce. Máma se nevrátila. Našla si jinou lásku, a ta jí dočista zamotala hlavu. I když jsme věděli, že bydlí v nedaleké obci, nechávali jsme ji, ať se ozve sama. Doteď o sobě nedala vědět. Jsou to již tři roky a nám už vlastně ani nechybí.

Olga, Praha

Autor: zpracovala: jaš, mif
Související články