Manžel se je pokoušel odtud dostat, ale bezúspěšně. Aby toho nebylo málo, nedařilo se mu ani v práci. Ještě minulý rok pracoval jako dělník se dřevem. Práce ho bavila, ale zdravotní problémy mu kazily sny o dobrém výdělku. Netrvalo dlouho, a přišla nemilosrdná výpověď. Náklady na dvoupokojový byt a na režii rodiny nebezpečně stoupaly. Po finanční stránce se to nedalo zvládnout a manžel už dokonce ani neměl peníze, aby se jel podívat na svoje děti. Zanedlouho hrozila exekuce…

Všechny problémy se mu zdály nezvládnutelné, a proto se stále častěji uchyloval k alkoholu. Ten ho po čase úplně pohltil. V hlavě se mu zrodila myšlenka na sebevraždu, ve které viděl nejlepší řešení všech problémů. Lákala ho stále víc. V březnu spolykal velké množství prášků, mezi kterými byly i moje léky na snížení cukru v krvi. Jsem diabetička a on si paradoxně chtěl smrt přivodit právě mými léky. Jako kdyby se mně i celému světu chtěl za něco pomstít…

Syn zatím ještě netuší, že jeho otec se možná už nikdy domů nevrátí.

Autor: ilustrační foto: SHUTTERSTOCK.COM

Našla jsem ho druhý den ráno, když jsem přebalovala našeho malého synka. Bezvládně ležel na zemi a nejevil známky života. Záchranáři ho během převozu do nemocnice museli oživovat. Později mi řekli, že by stačila ještě půlhodina, a už by se nikdy neprobral.

Za nějaký čas procitl z kómatu. Vzápětí dostal silný nervový záchvat a musel být přivázán k posteli, aby si neublížil. Po týdnu byl převezen na psychiatrické oddělení. I po měsíci byl jeho stav velice vážný. Byl dezorientovaný a nekomunikoval. Pouze kroutil hlavou, nepoznával lidi okolo sebe a na nic si nepamatoval. Pokud se jeho stav do budoucna nezlepší, doporučují lékaři umístění v ústavu.

Vyrovnání s tím vším je pro mě velice těžké, ale musím sebrat všechny síly a překonat to. Máme přece dvouletého syna, který mě potřebuje. Bude asi vyrůstat bez otce, ale takový je život.

Čtenářka Marcela