Proto jsem se raději vrhla do práce a začala jsem si budovat kariéru. Po pár letech jsem se dostala na vyšší pozici a řídila jsem práci několika podřízených. Byla jsem přísná šéfka, ale myslím, že celkem oblíbená.

Všechno fungovalo až do chvíle, než nastoupil nový kolega. Jmenoval se Igor, měl havraní vlasy a oči modré jako nebe. Už při přijímacím pohovoru jsem koktala, nemohla jsem se pořádně soustředit. Samozřejmě jsem ho přijala.

Neuplynuly ani tři měsíce, a my dva jsme se "dali dohromady". Bylo to absolutně neprofesionální, ale úplně mi to popletlo hlavu. Všichni to o nás věděli, ale přáli nám to. Po půl roce jsme se vzali a zakrátko jsem čekala narození dvojčat. Když přišel čas porodu, byla jsem doma sama. Jako prvorodička jsem byla pořádně vystrašená. Kontrakce se opakovaly

a pokaždé s větší naléhavostí. Snažila jsem se zavolat manželovi, který byl v práci, ale při přecházení přes pokoj jsem zakopla a upadla tak nešťastně, že jsem si vymkla kotník. Nebyla jsem schopná vstát, proto jsem rozbitým šálkem od čaje začala bouchat o stolek.

Moje zoufalé volání o pomoc naštěstí uslyšel soused. Byl velice šikovný a občas nám něco v bytě opravil, proto pro něj nebyl problém dostat se do bytu. Po vypáčení dveří viděl, že situace je opravdu vážná. Sám měl tři děti a byl u posledních dvou porodů. To mě na chvíli uklidnilo.

Zavolal mému muži a přivolal záchranku, ale než přijela, narodila se první dcerka. Pak se porod na chvíli zastavil, soused i já jsme ustrašeně čekali, co se stane. Neuměla jsem mu poradit, protože jsem neměla žádné zkušenosti. Záchranáři naštěstí přijeli v době, kdy se začaly ozývat další kontrakce a druhé dítě se dralo na svět.

Oči mých holčiček mi moc připomínají manžela.

Autor: ilustrační foto: SHUTTERSTOCK.COM

Když mě pak vykládali před nemocnicí, marně jsem se rozhlížela kolem sebe v naději, že někde uvidím svého muže. Zanedlouho jsem porodila druhou dcerku. Ale o několik hodin později překazila moje štěstí krutá zpráva. Když se Igor dozvěděl, že rodím, nasedl do auta a cestu si zkrátil přes polní cestu. Před pár dny však byla velká bouřka a blesk udeřil do stromu tak, že ho rozlomil na dvě části. Jedna z nich spadla na cestu hned za nepřehlednou zatáčkou. Igor byl po srážce na místě mrtvý.

Nyní se dívám do očí svých dcer, které zdědily nádherné oči po svém otci, ale které ho nikdy nepoznaly. Strašně mi chybí.

Iveta, Ostrava