Těžko jsem si přivykala a přizpůsobovala se novému prostředí, děsil mě zejména poslední ročník ve škole, kdy mě čekala maturita.

Ale první dny ve škole nakonec dopadly nad moje očekávání, a to především díky třídnímu profesorovi, který se mě s ochotou ujal. Představil mě třídě, ostatním profesorům, ukázal mi všechny prostory školy. Obeznámil mě se všemi novými povinnostmi a také s rozvrhem výuky. Byl to velmi milý, mladý muž a především to byl velký sympaťák, kterého měli ve škole všichni rádi.

Na jeho hodiny jsem se velice těšila navzdory tomu, že nás učil matematiku a fyziku. V jeho přítomnosti jsem byla celá nesvá. Vždycky, když mě vyvolal, jsem ze sebe nemohla vydat ani slůvko, jako kdyby se mi mozek v té chvíli zastavil. Dosahovala jsem velmi bídných výsledků z matematiky, což pana profesora mrzelo, a proto mi nabídl doučování u něj doma. Díky jeho trpělivosti se moje výsledky ve škole viditelně zlepšily a maturitu jsem zvládla na jedničku.

Přesto jsme v doučování pokračovali, protože mě čekaly ještě přijímací zkoušky na vysokou školu. Intenzita našich doučovacích hodin se stupňovala a po nějaké době se měnil i jejich obsah.

Po nějakém čase jsme zjistili, že máme mnoho společného a že si rozumíme si i v jiných věcech než jen v matematice. Už jsme nemohli bránit svým citům, zkrátka zamilovali jsme se do sebe! Svou lásku jsme dlouho tajili, potkalo nás hodně překážek, především nepřízeň lidí, neustálé poukazování na učitele a jeho žačku…

Přesto jsme vytrvali a nic a nikdo nám nezabránil v tom, abychom se vzali. Krátce nato se nám narodila krásná dcerka, která je smyslem našeho života a skutečným důkazem naší lásky. Věřím, že nyní už o upřímnosti a síle našich citů nikdo nepochybuje.

Veronika, Brno