Žila sama, protože otec zemřel už před lety a můj bratr žil v zahraničí. V poslední době strávila i několik týdnů v nemocnici. Když ji propustili, tvrdili lékaři, že je v pořádku. Pro jistotu jsem k ní ale na pár dní přijela.

A když jsem pak od ní odjížděla, připravila mi maminka slavností oběd. Řekla mi tenkrát, že je ráda, že jsem s ní a že neví, jestli už to není naposledy. Nesnášela jsem takové řeči, okamžitě jsem to zamluvila a snažila jsem se jí dodat optimismus. Při odchodu mě maminka silně objala, až mě tím dojala k slzám.

Další dny jsem jí pravidelně telefonovala, abych se ujistila, že je v pořádku. Přišel pátek a už při cestě do práce jsem měla zvláštní pocit. Zastavila jsem se u stánku pro noviny a přede mnou stála těhotná žena. Náhle se jí udělalo špatně a vzápětí začala mít porodní bolesti. Okamžitě jsem ji naložila do svého auta a odvezla do nemocnice.

Velice mi děkovala a prosila, abych počkala na chodbě. Při čekání jsem zatelefonovala do práce a zařídila si volno a také jsem zavolala mamince. Ale nezvedala telefon, a já se začala obávat nejhoršího. Poprosila jsem proto její sousedku, aby se k ní šla podívat. Mezitím neznámá těhotná žena porodila a moc mě chtěla vidět.

Byla jsem rozrušená, ani nevím, z čeho víc. Když jsem spatřila nádherné malinkaté děvčátko v její náruči, neubránila jsem se slzám. Mladá žena mi znovu děkovala a prosila mě, abych pro její dcerku vybrala jméno. Byla jsem v šoku, ale vzápětí ze mě spontánně vyletělo: "Karolínka". Sestřičky mi později řekly, že ženu opustil manžel a nemá rodinu. Mezitím mi volala maminčina sousedka tu nejsmutnější zprávu – moje maminka zemřela.

V ten den se stalo několik osudných událostí a mě dodnes píchne u srdce, kdykoliv si na ně vzpomenu. Když maminka zemřela, byl pátek třináctého, a v ten den se zároveň narodilo krásné děvčátko, které bude nosit její jméno. Věřím, že i moje maminka z toho má radost.

Čtenářka Alena