Asi jako každá dívka, i já jsem psala lístečky, abych zjistila, který chlapec bude patřit jen mně. Jen tak bez rozmyšlení jsem napsala jméno Dušan, i když jsem žádného chlapce toho jména neznala. Po vyhození posledního lístku mi v ruce zůstal lístek právě s tímto jménem. Byla jsem smutná, přestala jsem na podobné pověry věřit. Ale co se nestalo! Druhý den za mnou přišla kamarádka, abych s ní šla večer na zábavu. Po dlouhém přemlouvání jsem nakonec souhlasila. A poznala jsem tam muže svých snů. Byl urostlý, černovlasý, mladý. Nechtěla jsem, aby si všiml, jak moc mi buší srdce, a tak, kdykoliv se na mě usmál, otočila jsem se a ignorovala ho. Pak ke mně přišel a představil se - jmenoval se Dušan! V hlavě mi začalo neuvěřitelně hučet, nevyšlo ze mě jediné slovíčko. Na první pohled jsme se do sebe zamilovali. O dva roky později jsme se zasnoubili a po svatbě přišlo na svět vytoužené děťátko, chlapeček. Měl modrá očka, žádné vlásky a byl strašně velký. Po půl roce přišla naše první těžká životní zkouška. Náš chlapeček Míša onemocněl, lékařka neurčila správnou diagnózu. Míša dostal mozkovou obrnu. Už mu nebylo pomoci. Lékaři dávali od všeho ruce pryč, vůbec nebrali ohled na nás, na rodinu. Všechno naše štěstí budované na lásce, důvěře a porozumění zatemnil jediný okamžik. Michal přestal mluvit, chodit, nedokázal jíst bez pomoci druhých, už nic neuměl. Začala jsem se bát, že manžel na mě kvůli postiženému synovi zanevře. Myslela jsem, že neštěstí, které nás postihlo, povede k tomu, že nás opustí. Naštěstí se tak nestalo, Dušan stál vždycky při mně. Časem jsem znovu otěhotněla, ale bála jsem se přivést dítě na svět. Po dlouhém váhání se nám naštěstí narodila krásná a zdravá holčička Zuzanka. Na nemocného brášku si rychle zvykla. Když povyrostla, moc mi s ním pomáhala. Dnes už je to 25 let, co spolu takhle žijeme a s láskou si pomáháme. ZUZANA