Zhruba před 22 lety přestal být můj život "procházkou růžovým sadem". Několik dní po svých 45. narozeninách jsem si nahmatala bulku v levém prsu. Okamžitě jsem zašla k ženskému lékaři. Ten řekl, že prý jde jen o tukovou záležitost. Já jsem však byla jiného názoru, prostě "něco" tam bylo... Neměla jsem klid a po čtyřech měsících jsem zašla k závodnímu lékaři a svěřila se mu. Doktor okamžitě zavolal do nemocnice primáři na chirurgii. Ten po vyšetření moje podezření potvrdil. Nejprve mi při lokálním umrtvení odebrali jen bulku. Pak jsem týden čekala na výsledek. Byl zdrcující: nutná ablace prsu. Domnívala jsem se, že jsem i na tento zákrok psychicky připravená, ale mýlila jsem se. Hodně jsem plakala a v nemocnici mi museli dát léky na uklidnění. Přesto jsem viděla svůj blížící se konec. Moje maminka totiž zemřela na rakovinu, když jí bylo 49 let. Bojovala s ní od svých 45 let. "Proč jen to muselo potkat i mě?!?" Po operaci následovalo ozařování a chemoterapie. Byla ze mě troska. Bylo mi úplně lhostejné, jestli mi vypadají vlasy, ty přece znovu narostou. Důležité bylo, abych se uzdravila. Po roce jsem dostala invalidní důchod. Léčba skončila. Stále častěji jsem si připomínala slova svojí maminky: "Dokud dýchám, budu bojovat." Pomalu a jen s obtížemi jsem se vracela do normálního života. Smutné bylo, že můj manžel ve mně po tom všem už neviděl ženu. Abych překousla tuto skutečnost, vytvořila jsem si svůj vlastní svět. Psala jsem, četla, vyšívala, pěstovala květiny... Celou tu dobu mi byla velkou oporou rodina a přátelé. Už-už jsem začínala věřit, že se všechno obrací k lepšímu, když v roce 2003 mi lékaři zjistili bulku ve druhém prsu. Následovala opět ablace, chemoterapie, ozařování a bezesné noci. Byla jsem úplně na konci svých sil. Ale přežívat? Ne! Rozhodla jsem se, že to nevzdám! Pomalu se mi začala vracet radost ze života, ale šrámy na duši mi zůstaly. Před očima jsem měla maminku, která nestačila zestárnout, také moje nejmladší sestra zemřela ve 43 letech na rakovinu a můj sedmiletý vnuk zemřel před 12 lety rovněž na zhoubný nádor. Jedna z mých sester prodělala před 4 lety také ablaci prsu a od září 2006 se můj další vnuk léčí na onkologii. Překonat to všechno je opravdu moc těžké. Ale kdo to má dnes snadné, že? Kolem nás je přece spousta krásných věcí, pro které stojí za to žít. Nikdo nemá právo svůj boj vzdávat. Držte mi, prosím, palce! Lenka, Humpolec