Po smrti druhého manžela jsem zdědila dům se zahradou, auto a chatu. Auto i chatu jsem prodala a peníze rozdělila stejným dílem mezi své dvě provdané dcery z prvního manželství. Ani jedna se nechtěla přistěhovat ke mně do domku do Karviné, proto jsem prodloužila nájemné rodině, která zde bydlela už řadu let. Obývali 1. patro a já zůstala v přízemí v bytě 3+1. Po několika letech mě potkalo neštěstí. Jsem diabetička, při zahrádkaření jsem se lehce poranila a ze zranění byly komplikace. Po dlouhé léčbě si postupující gangréna vyžádala jediné možné řešení: amputaci nohy. Další 2 roky jsem pobývala v léčebně dlouhodobě nemocných. Moje dcery mě i s rodinami pravidelně navštěvovaly a já byla ráda, že jim mohu dávat větší část svého důchodu. Nesžila jsem se však s protézou, pohybovala jsem se jen na vozíku a o návratu domů jsem jen snila. S pomocí dcer a zeťů jsem prodala dům nájemníkům. Nechala jsem si jen vybavení jednoho pokoje. Starší dcera mi nabídla k doživotnímu užívání pokoj v podkroví svého domku. Za to jsem jí vděčně dala dvě třetiny z peněz za prodej domu. Mladší dcera žije s rodinou v družstevním bytě a spokojila se se zbývající třetinou. Po 2 letech jsem se dočkala! Do pokojíku mě po strmých schodech vynesl i s vozíkem zeť a řidič sanitky. Měla jsem svůj nábytek, svůj koberec, své záclony, prostě všechno. S dcerou jsme se dohodly, že bez ohledu na finanční dar z prodeje jí budu měsíčně přispívat na chod domácnosti částkou 6 000 Kč z důchodu. Byla jsem však šťastná jen prvních 24 hodin. Celá rodina se mnou zůstala v pokoji, společně jsme poobědvali, odpoledne nakrojili dort s nápisem "Vítáme babičku" a pak jsme vzpomínali nad fotografiemi. V dalších dnech se chvíle společně strávené s rodinou zkracovaly. Po týdnu už přicházela dcera sama, jen s jídlem. Zdržela se jen pár minut. Na povídání neměla čas. Věděla jsem, že jsem pro ni břemenem. Chodila za mnou zachmuřená a bez pozdravu, s podnosem s jídlem "třískla" o stůl a beze slova odešla. Na dotazy neodpovídala, na slzy nereagovala. Dlouhé dny jsem seděla v pokoji a přes slzy se dívala oknem do zahrady... Rozhodla jsem se, že půjdu do domova důchodců. Dcera vzápětí zázrakem "roztála" a zeť rychle zařídil vše potřebné. Po necelých 3 měsících mě snesli dolů a odvezli do domova důchodců. Žiji zde už téměř 2 roky spokojeně. Brzy po přijetí jsem tam poznala Josefa. Je to bezdětný, osamělý vdovec. Řekli jsme si, že je škoda každého ztraceného dne. Požádali jsme vedení domova o přidělení společného pokoje a oni nám vyhověli. Přes 1,5 roku žijeme na "psí knížku" a ani jeden z nás nelituje. Dcery zareagovaly nechutnou scénou. Ta starší odešla bez pozdravu a mladší s výkřikem: "Patříš do blázince!" Od té doby se mnou vůbec nekomunikují, neposlaly ani přání k Vánocům. A já tolik čekala! Pošta mi vrátila balíčky s vánočními dárky pro vnuky s poznámkou "adresát odmítl převzetí", už nečekám, že se ozvou...