Letos uplynulo 10 let od chvíle, kdy se mi během chvilky změnil život. Já sama se změnila a zcela přehodnotila některé věci. Ale od začátku. Při zpáteční cestě z jedné diskotéky náš řidič havaroval. Byl v tom samozřejmě alkohol, i když my sami jsme ho pít neviděli. Dnes nikomu nic nevyčítám. Moje maminka mi tenkrát řekla, že jsem měla sedět doma na zadku a nikam nejezdit. Uhodila jsem se do hlavy, zlomila si dvě žebra, poranila si břicho a páteř. Po měsíci jsem se probrala z bezvědomí a všechno se dozvěděla z vyprávění. Jen matně si ten den vybavuji. A pak nastala tvrdá dřina. Učila jsem se znovu chodit, psát, mluvit a hlavně: musela jsem cvičit, cvičit a zase cvičit. Studovala jsem tenkrát na Univerzitě Pardubice - FChT - obor hodnocení a analýza potravin. Na rok jsem studium přerušila a ty zbývající dva roky studií jsem si na radu psycholožky rozložila do tří. Předposlední rok jsem na přednáškách z molekulové spektroskopie potkala svého manžela. Školu jsem řádně dokončila, promovali jsme ve stejný den a po studiích odešli za prací z východních Čech do severních. Po dobu čtyř let jsem pracovala v chemické laboratoři a metodou iontové chromatografie stanovovala množství chloridů, dusičnanů a síranů ve vodě. V práci jsem trávila většinu času a o víkendech jsme s manželem vyráželi na výlety a na projížďky na kolech. Kdysi jsem si naplánovala, že ve třiceti budu mít první dítě. Ta doba přišla a já jsem otěhotněla. Doma měli všichni z té zprávy ohromnou radost. Samozřejmě jsem se musela pochlubit své kdysi nejlepší kamarádce. Ta po zkušenostech se svým těhotenstvím a porodem zareagovala obavami, jestli jsme to všechno dobře uvážili. Zamrzelo mě to. Ale po konzultaci s neurochirurgem nebylo třeba rodit císařským řezem, jak mi doporučoval můj gynekolog. Nebylo čeho se bát. Těhotenstvím se obešlo bez komplikací a v termínu jsem klasickým způsobem porodila Michalku, která naplňuje náš život štěstím. Aniž ještě umí chodit, naučila se vylézt na gauč, člověk s ní musí být neustále ve střehu a hlídat ji, aby si neublížila. Čekáme, že každým dnem začne chodit. Neustálý úsměv na její tváři svědčí o tom, že jsme chybu neudělali - ba právě naopak. A tak jí plánujeme sourozence. Protože tím, že člověk udělá v mládí chybu, nic nekončí, ale začíná. Doufám, že jí budu moci předat veškeré své zkušenosti, aby z ní vyrostl dobrý člověk a nedělala v životě stejné chyby jako já. Kamila, Česká Lípa