Bylo mi 25 let, kamarádky kolem mě se vdávaly, jen já nemohla zavadit o toho pravého. Až jednoho dne. Pracoval za barem v místní hospůdce a hned mi padl do oka. Vyměnili jsme si telefonní čísla, začali si psát a volat, pak se i scházeli. Byla z toho láska jako trám. O čtyři měsíce později jsme spolu začali žít v pronajatém bytě. Po čase jsem si svému miláčkovi postěžovala, že mě nebaví jen vysedávat s ním a jeho kamarády po barech. Že bych ráda šla do kina a že mi není jasné, proč se se mnou ještě nemiloval atd. Najednou se můj milovaný skácel k zemi v neuvěřitelných křečích. Chtěla jsem hned volat záchranku. "To ne, jen to ne," naříkal. Všechno se semlelo příšerně rychle. Po chvilce už ležel klidně a začal vyprávět: "Neřekl jsem ti spoustu věcí a teď vlastně nevím, kde začít. Tak asi u toho, co se stalo. Jsem epileptik a to, co jsi viděla, byl jeden z mých mírnějších záchvatů. Vím, že bych neměl pít alkohol. Neboj, nejsem alkoholik, ale prostě mi alkohol šmakuje. No a teď to nejdůležitější." Ale namísto toho, aby pokračoval, se zvedl ze země a s provinilým výrazem odešel. Druhý den ráno byla u nás napjatá atmosféra a já stále přemýšlela o tom, co mi asi neřekl. Vstal z postele, ještě měl v sobě nějaký alkohol, tak se mu asi mluvilo lépe. "Je to těžké, ale vím, že ti to musím říct a že tě asi ztratím. Já se narodil napůl holka a napůl kluk. Odmala ale vím, že jsem kluk. Beru hormonální prášky, aby mi rostly chlupy," poté vytáhl triko a ukázal jizvy pod prsy. "To jsou pozůstatky, museli mi tady kus vybrat, aby mi nerostla prsa." V puse mi vyschlo, nedokázala jsem nic říct, nijak reagovat, byl to šok. Čekala bych cokoliv, ale tohle by mě ani ve snu nenapadlo! A on pokračoval: "A co skrývám pod trenkama, nikdy neuvidíš, vím, že bych se ti zhnusil, nemám tam totiž ani polovinu toho, co mají ostatní chlapi, proto nikdy nechci sanitku, to si pamatuj. Nechci, aby mě někdo očumoval a bavil se na můj účet "Už si nepamatuji, co mi probíhalo hlavou, jen vím, že mi bylo příšerné vedro a špatně se mi dýchalo. Začala jsem navštěvovat psychologa, který mi pomáhal antidepresivy. Náš život se vrátil do původních kolejí, můj milovaný chodil domů z práce stále až v ranních hodinách, a to v podroušeném stavu. Ve svém volnu popíjel s kamarády, a já byla sama doma. Jen jednou jsem se odvážila vrátit se k tématu. "Za to všechno může můj otec. Bral drogy v době, kdy si mě udělal. Teď sedí v kriminále a já ho nechci nikdy v životě vidět. Jen kvůli němu jsem babochlap. Už v dětství mi mohli udělat operaci a já bych aspoň vypadal jako chlap, i když bych ho měl jen na čůrání, ale pomohlo by mi to. Ale otec tenkrát nepodepsal souhlas s operací, tak tam mám kus jako holka a kus jako kluk, jen vaječníky mi vybrali." Nevěděla jsem, co dělat. Stále jsem ho milovala, ale rozum mi napovídal, že život s ním bude jen samý problém, trápení a radosti jen velmi málo. Po pár týdnech mi navrhl, že bychom mohli jet na dovolenou do chatky. Srdíčko mi zaplesalo radostí. Ale ještě v den našeho příjezdu za námi dorazili jeho kamarádi. Docházelo mi, že vztah musím ukončit, pokud se nechci utrápit. Ale chyběla mi k tomu odvaha. Tu mi dodala teprve kartářka, kterou jsem vyhledala. Rozložila karty a začala vyprávět můj příběh, jako by mě dobře znala. Dokonce příběh odvyprávěla až do konce, který by mohl nastat, kdybych v takovém vztahu setrvala. Doma jsem naházela věci do auta, poprosila sousedku, aby předala klíče mému drahému, a ztratila jsem se z jeho života. Sára