2°C
Bylo léto a já odjela ke kamarádce na chatu. Bylo nám krásných sedmnáct a tropily jsme spoustu hloupostí... Ten osudný den jsme seděly na pohovce a nudily se. Ani nevím, kterou z nás napadlo převléknout se za strašidla a jít strašit lidi na hřbitov. Po setmění jsme vyrazily... Číhaly jsme u brány na kolemjdoucí, ale ulice byla prázdná. Nebylo koho strašit. Najednou se z protější hospody vyřítila parta kluků. Strašně jsme se polekaly a utíkaly domů. Katka byla rychlejší, skočila do okna první. Já se snažila rychle za ní, ale najednou jsem ucítila ránu, slyšela cinkot skla a projela mnou ukrutná bolest. V místnosti jsem uslyšela řev a rozsvítilo se světlo. Já ze sebe strhávala prostěradlo a koukala jsem, jak na mě zírá úplně vyděšený kluk. Došlo mi, že jsem skočila do jiného okna... Do místnosti přiběhl jeho děda a ptal se, co tam dělám. Blekotala jsem, že jsem si spletla okno, jenže oni jen nechápavě zírali. Teprve pak se začali smát. Převázali mi poraněnou nohu a já odešla domů. Všude se svítilo a všichni mě už hledali. Měli strach a nechápali, kam jsem zmizela. Ráno mě probudil zvonek. Ve dveřích stál kluk, do jehož pokoje jsem večer proskočila zavřeným oknem. "Můžu pozvat noční strašidlo na zmrzlinu?" ptal se. A nezůstalo u jedné. Chodíme na ni i dnes s našimi dospívajícími dětmi. JARMILA, Olomouc
