Moje teta, ke které rádi jezdíme, bydlí v Podještědí, asi 20 km od Velenic. Velenické jeskyně jsou spojené s čerty i na filmovém plátně, prý se tam natáčela pohádka "S čerty nejsou žerty". Ale většina návštěvníků chodí jen doprvní, velké jeskyně poblíž silnice. Nevědí, že o kousek dál po lesní cestě je ještě několik nádherných jeskyní. Bez baterek je tam tma jako v pytli. Oblíbenou zábavou našeho strejdy odnepaměti bylo, že uprostřed jeskyně zhasnul baterku (pokud nás bylo víc, domluvili jsme se, aby zhasli i ostatní). Všichni jsme stáli v naprosté tmě a strejda začal napodobovat přicházejícího čerta. Menší děti pištěly strachy, zatímco větší kluci už na čerty nevěřili a v jeskyních si spíš hráli na schovávanou. Když jsme s manželem navštívili jeskyně poprvé, moji dva malí synovci mého muže ještě neznali. Petr měl delší tmavé, zvlněné vlasy. Klukům jsme namluvili, že ve zvlněných vlasech mu rostou malé růžky, že je čert! Vybízeli jsme synovce Míšu, aby si na růžky sáhnul. A když se můj manžel "čert" otočil směrem do jeskyně, malý Míša vážně uvěřil tomu, že odchází pro ostatní čerty. A ti nacpou neposlušné kluky do pytle, když budou pořád tak zlobit! Dodnes vidím jeho vykuleném oči a vzpomínám na to, jaký hodný beránek se z něj vždycky potom stal... Uplynulo několik let a povyrostl i náš syn Péťa. A tak není divu, že i na něj používáme osvědčenou metodu strašení čerty. Jeho táta to ještě vylepšil s pomocí mobilního telefonu. Zavolá čertovi na mobil a chvíli s ním vážně mluví. Na malého Péťu to zabírá, hned slibuje, že už bude hodný, jen aby táta čertům netelefonoval. Už jsme si také udělali s malým Péťou výlet do Velenických jeskyní, ale dostali jsme ho v náručí jen do té první. Byl tak vyděšený, až mi ho bylo líto. Ubezpečovali jsme ho sice, že čerti jsou jen vpohádkách, ale tak docela tomu nevěřil. V jeskyních se pro jistotu držel máminy ruky. Co kdyby tam pár čertů ještě někde zůstalo... ALENA, Chomutov