3°C
Hypermarkety připomínají nekonečné bludiště. A lze v nich zažít dost stresových situací. Pamatuji si na první návštěvu velkého obchodního domu před několika lety. Zaparkovali jsme a u pokladen objevili dvě nákupní autíčka. Naštěstí! Jinak by se oba vnuci určitě poprali. Vyfasovala jsem staršího chlapce. Zajížděli jsme do každé uličky, protože ho tam něco zaujalo. Nakonec jsme se s Péťou ztratili jenom třikrát, než jsme všichni zamířili k pokladně. Tam si však vnouček vzpomněl, že babička nedala do vozíku bonbony. Vrátili jsme se, ale než jsme dorazili zpět k pokladně, zbytek rodiny kamsi zmizel. Rezignovaně jsem zaplatila nákup. Bohužel Péťa odmítl u kasy autíčko opustit a rozplakal se. Pokoušely se o mě mdloby, nohy mě bolely a nervy jsem z toho všeho měla na pochodu. Naštěstí rodiče svého řvoucího potomka brzy našli - právě podle breku. Později jsem se přesvědčila, že podobná zvuková signalizace může být velice užitečná. Několikrát jsem totiž viděla, že ztracení tatínkové, tetičky a další členové rodiny najdou zbytek příbuzenstva právě díky řvoucím drahouškům. Jednou se mi ztratil při nákupu manžel, a bohužel měl u sebe i peněženku. Vyrazila jsem proto po jeho stopách, ale bez řvoucích vnoučků mi trvalo hodně dlouhou dobu, než jsem svého muže v obrovského obchodě našla. čtenářka Jitka
