3°C
Vzpomínkami se ráda vracím do dětství. Žili jsme tenkrát na horské polosamotě. Byly jsme čtyři děti a měly rozdělenou práci. Já jsem pásla všechno, co žralo trávu. Připadala jsem si jako "učitelka" zvířat a měla jsem je skutečně moc ráda. Jednou, když jsem pouštěla dobytek, zjistila jsem, že mi jedno kůzle chybí. Hledala jsem je na dvoře, v kůlnách, ale kozlíček nikde nebyl. A protože celý průvod zvířat už chvátal na pastvu, musela jsem hledání zanechat a utíkat za nimi bez kozího "prcka". Celou dobu jsem však přemýšlela, kde by kůzle mohlo být. Po dvou hodinách jsem zvířata hnala domů a ze všeho nejdříve jsem se běžela podívat, jestli se zatoulaný kozlík už sám nevrátil do chlívku. Na dvoře jsme měli studnu, kterou tatínek den před tím čistil, a tak jsem se šla podívat i tam. Po kozlíkovi ani stopa! Jindy by mě to vůbec nenapadlo, ale byla jsem skutečně velice smutná, proto padl můj zrak na psí boudu. Podívala jsem se pozorněji, a ejhle! Vzadu v boudě si vcelku spokojeně spalo naše malé kůzlátko a náš pes Bodřik ho vzorně hlídal. Zvláštní bylo, že si kůzle po celou dobu vůbec nevzpomnělo na svou kozí mámu. Od toho dne navštívil náš Mates, jak jsme kozlíka pojmenovali, psí boudu ještě mnohokrát. Pokaždé už jsme pak věděli, kde ho hledat. čtenářka Marie, Uherský Brod
