1°C
Příběh, který vám píšu, se stal už před mnoha lety, ale nelze na něj zapomenout. Bylo krátce po Velikonocích, když v naší obci vyhlásili brigádu - měli jsme upravit zeleň okolo školky, kam chodily obě moje děti. Pochopitelně jsem nemohla chybět, děti mi mezitím hlídala moje maminka. A zatímco ona v přízemí vařila, děti si v patře potichu hrály. Matka je byla zkontrolovat, ale protože byly hodné, pustila je brzy ze zřetele. Pokojíček přestal mým dvěma andělíčkům brzy stačit, a tak se přesunuli do nového útočiště - do kuchyně. Tam oba hospodařili tak, že mě málem trefil šlak, když jsem se kolem poledne vrátila z brigády. Děti objevily v potravinové skříňce tři plata vajec - tedy devadesát kusů. Jedno po druhém trpělivě rozbíjely, házely po kuchyňské lince, některá byla rozmazaná po okně, záclonách, sporáku... O vejcích v květináčích, na stole a na zdi ani nemluvím... A když jim vejce došla, našly novou "zábavu" - v pětilitrové lahvi plné sádla, které si nejprve rozmatlaly po sobě a nakonec ho roztíraly po zdech bytu! Tenkrát oba dostali zaslouženou výplatu, ale nedalo mi to, abych nezjistila, proč vlastně tak trpělivě rozbíjeli kus po kuse všechna ta vejce. S pláčem se mi svěřili, že hledali natvrdo uvařená vejce, přesně taková, jaká byla o Velikonocích! Dodnes, když od někoho slyším, že rozbil omylem nějaké vejce, vzpomenu si na tu spoušť, kterou mi z bytu udělala moje dvě zlatíčka. A na následnou brigádu, kdy jsem to celé odpoledne dávala do pořádku. Jarmila, Hradecko
