Ve 3. ročníku na střední škole jsme měli povinnou praxi. Když jsme poté s kamarádkou přijely do Čáslavi a dovlekly své tašky na zastávku, odkud nám jel další spoj, zjistily jsme, že jsme jediné dvě civilistky. Kousek od místa naší praxe totiž byla kasárna a vojáci se vraceli z opušťáků a z vycházek. Když přijel autobus, zařadily jsme se do fronty a já najednou ucítila, jak mi čísi ruka drze zajela pod sukni. Na oplátku udělala moje ruka červený otisk na tváři toho drzouna, který mi dal okamžitě pokoj. V autobusu k nám však přistoupil hodně sympatický voják, a podle výložek i hodně vysoká šarže. "Jde se zeptat, proč mu mlátíš armádu," pošeptala mi kamarádka Stáňa. Ale mýlila se. "Slečno, nešla byste se potom projít?" zeptal se mě. Byl moc hezký, milý a příjemný, a tak jsem souhlasila. Na schůzce jsme si nestihli říci spoustu věcí, proto jsme se domluvili na dalším setkání. Když přišel, přinesl mi plnou čepici třešní. Byla jsem s Jirkou strašně ráda, ale měla jsem výčitky svědomí kvůli Stáně, která musela trávit čas sama. Navrhla jsem Jirkovi, aby vzal s sebou kamaráda. Druhý den už jsme šli na třešně ve čtyřech. Pavel se Stáňou si dobře rozuměli, proto jsme je s Jirkou opustili. Kluci se museli vrátit do 22. hodiny k útvaru, a tak jsme se kolem deváté hodiny vydali zpátky k naší ubytovně. Stáňa tam ještě nebyla, když se nevrátila ani do půl hodiny, začala jsem být nervózní. Jirkovi jsem řekla, že ho do kasáren nepustím, dokud mi Pavel V POŘÁDKU nevrátí kamarádku. Uplynula další hodina a venku už byla pořádná tma. Mobily tenkrát ještě nebyly a nezbývalo tedy nic jiného, než čekat. Umírala jsem strachy. V tom se otevřely dveře a v nich stála Stáňa. Celá špinavá a zkrvavená. Ve mně by se krve nedořezal... Jen mě zarazil její hlasitý smích. Po chvíli jsme se smáli všichni. Ukázalo se totiž, že Pavel ani Stáňa nemají VŮBEC orientační smysl. Vydali se na romantickou procházku lesem. Šli a povídali si a najednou zjistili, že nevědí, kde jsou. Ztratili se. Do toho se ještě začalo stmívat. Kombinace bláta, větví, ostružin a Stániných kraťasů způsobila to, že se nám po jejím návratu naskytl hrůzostrašný pohled. Naštěstí jí těch pár škrábanců od dalších výletů s Pavlem neodradilo. Povinnou praxi jsme si pak dobrovolně prodloužily ještě o dalších 6 týdnů brigády. Můj vojáček byl bohužel až z druhé strany republiky a naše láska s koncem brigády skončila. Ale Stáňa s Pavlem jsou spolu dodnes, což je už 25 let. Lenka, Všetaty