2°C
Byla jsem mladá, se třemi dětmi, a přesto sama. Tedy přesněji řečeno už 7 let bez partnera. Znala jsem jen cestu do práce a zpátky, starost o domácnost a děti. Pepa a Maruška spolu se svými vnučkami Petřičkou a Deniskou. Pracovala jsem ve výrobně svářecích elektrod. Jednoho dne se tam objevil nový údržbář. Asi jsem se mu zalíbila, snažil se dojednat si se mnou schůzku, ale marně. Po tolika letech práce v jedné dílně se mezi zaměstnanci vytvoří takové pouto, že jsou málem jako jedna rodina. A tak se o zamilovaném údržbáři všichni brzy dozvěděli. A věděli také o tom, že já nechci o nějakém seznamování ani slyšet. Jednou mě Josef opět zastavil na chodbě a zval mě na večerní procházku. Už jsem se chystala k odpovědi, že večer nebudu mít čas, ale vtom se za ním objevil škodolibý kolega a strhl mu z hlavy baret, bez kterého Josef neudělal ani krok. A stalo se něco, co jsem nečekala. Namísto veselého údržbáře stála přede mnou hromádka neštěstí, úplně zdrcený chlap, který zoufale pozoroval, jak budu reagovat na jeho pleš. Zpočátku se mi chtělo moc smát, ale pak jsem s překvapením slyšela sama sebe, jak s vážnou tváří odpovídám na jeho pozvání: "A proč ne? Kde se sejdeme?" Na den, kdy jsme se "dali dohromady" nikdy nezapomenu, stejně jako na spoustu báječných dní a let, které jsme spolu později prožili, až do jeho smrti. Dlouho jsme ho postrádali - já i moji tři synové - chlapa, který se tak moc styděl za svoji pleš, že ji před ostatními schovával. Marie Hůlková, Karviná
