2°C
Ve svých 25 letech jsem se po rozchodu s přítelem cítila opuštěná a nemilovaná. Aby zklamání tolik nebolelo, pořídila jsem si psa. Tvora, který je svému pánovi věrný až za hrob - bez ohledu na jeho nálady. Od neznámých lidí jsem dostala 3měsíční štěně jezevčíka. A protože bylo před Vánocemi a psí slečna byla vlastně takový dáreček, dostala jméno Darinka. Brali jsme ji všude s sebou, a když už jsme ji museli nechat doma, pomstila se buď loužičkou, nebo hromadami hlíny vyhrabané z květináčů. Ale před 3 lety se nám pomstila tak, že na to do smrti nezapomeneme! Tatínkova sestra slavila 70. narozeniny, a tak jsme Darinku nemohli vzít s sebou. Když jsme se pak v noci vraceli domů, stála tam 4 policejní auta - 2 od městské a 2 od státní policie. "Hele, tady se něco stalo!" povídám. "Ále, hrál přece Baník s Marylou, tak mají pohotovost," mávl tatínek rukou a odešel do nedaleké restaurace. "To je váš pes, co ho tady celý den hlídáme?" zeptal se mě policista, který mě požádal o průkaz. Darinka vyla a škrábala na dveře tak úpěnlivě, že sousedé zavolali policii - báli se, jestli se tatínkovi něco nestalo. Když jsem pak šla na policii se -psat protokol s ,,tou slečnou, která si celý den povídala se psem přes zavřené dveře", a zaplatit pokutu, vzala jsem "pachatelku" s sebou. A Darinka - namísto toho, aby ji zavřeli "do basy" - si svým panáčkováním získala policisty tak, že nám pokutu nakonec odpustili. Vlaďka, Příbram
