Všechno začalo o prázdninách v roce 1979, kdy jsem stejně jako v minulých letech odjela s taťkou a se svým bratrem na dovolenou k Sázavě. Bylo mi teprve 15 let a snila jsem o krásné, romantické lásce. A stalo se to hned druhý den po našem příjezdu k řece - potkala jsem Petra, kluka přesně podle svých snů... Byl stejně vášnivým rybářem jako můj táta i bratr. Trávila jsem s Petrem spoustu času povídáním, procházkami, koupáním a projížďkami na loďce. On pak večer rybařil spolu s mými ochránci, ale dlouho netušil, že patříme k sobě. Zjistil to až jednou večer, kdy jsem za nimi přišla k řece a táta, který o mojí lásce neměl ani ponětí, nás představil. Rozesmáli jsme se na celé kolo a tatínek pochopil. Ani nemusel dodávat, že Petr je správný kluk, protože já už to dávno věděla... Na konci dovolené jsme si vyměnili adresy a pak si celá léta dopisovali, než šel Petr na vojnu. Vyprovázela jsem ho, když rukoval, čekali jsme tenkrát na Hlavním nádraží v Praze. Po chvíli k nám přistoupil nějaký muž, ujistil se, že Petr jde skutečně na vojnu, a požádal nás, jestli bychom mu neodpověděli na pár otázek pro televizi. Po mém menším váhání jsme nakonec souhlasili. Rozhovor pro televizní pořad Azimut (armádní pořad - pozn. red.) končil otázkou, jestli na svého chlapce vydržím čekat celé ty dlouhé dva roky. Ani na vteřinu jsem neváhala dát kladnou odpověď. Později jsme oba viděli pořad v televizi, i když každý z nás už byl jinde. Petr mi pak napsal: "Teď už jsi mi to slíbila před celým národem, a tak si mě budeš muset vzít." Dva roky utekly jako voda a já skutečně svůj slib splnila - vydržela jsem čekat na svého vyvoleného. Půl roku po návratu z vojny jsme si řekli ANO, pak se nám narodila dcera Lucie (19) a později i syn Petr (16) a vloni v červnu jsme oslavili 20. výročí naší svatby. Myslím si, že jsme fajn rodina a jsem opravdu pyšná na všechny, které mám kolem sebe. Jaroslava, Liberec