Uplynuly dva roky od manželovy smrti a já s pocitem osamělosti odpověděla na několik seznamovacích inzerátů. Jedna ze schůzek se uskutečnila právě ve svátek sv. Valentýna. Vydala jsem se 14. února do krajského města a hned z autobusu viděla pána menšího vzrůstu - dosahoval mi asi tak do půli hlavy. A já měla lodičky na podpatku! Venku mrzlo, až praštělo a já se s ním vydala do vinárny vzdálené asi 1,5 km. Já, která neudělá ani krok pěšky, všude jezdí autem nebo tramvají! Během čekání na večeři, kterou jsme si objednali, jsem se dozvěděla, že je rozvedený, bydlí na ubytovně a nemá se s kým dívat na televizi. Kromě toho postrádá někoho, kdo by mu vařil, pral a žehlil. Stravování po restauracích prý přijde draho a on sotva stačí zaplatit ubytovnu... Bylo mi jasné, že spíš než přítelkyni hledá ten nápadník pradlenu, uklízečku, švadlenu a kuchařku v jednom. A pokud možno bez jakékoliv finanční újmy! I když jsem velký dobrák, tak velký debil, jak on si představoval, opravdu nejsem. Po jídle jsme si dali kávu a ještě si chvíli povídali. Řeč přišla na chřipkovou epidemii, která právě vrcholila, dozvěděla jsem se o všech jeho nemocech, které kdy měl, má a bezpochyby ještě bude mít. Prostě ukázkový příklad hypochondra! Už jsem chtěla odjet autobusem domů, ale přemluvil mě k procházce, a že prý se ještě někde zastavíme na skleničku. Já bláhová uvěřila člověku, který na rovinu přiznal, že mu výplata stačí sotva na bydlení! A tak jsem v mrazte absolvovala ve svých lodičkách pěší túru po celém městě - chřipka, nechřipka. Navíc on celou dobu chrchlal, kašlal, prskal a popotahoval, jako kdyby nevěděl, že existuje něco jako kapesník Měla jsem strašný vztek na sebe i na celý svět. Procházka v přírodě - prosím. Ale v potemnělém městě, když je všude zavřeno?!? Když jsme míjeli zastávku trolejbusu, zeptala jsem se ho, kde je ubytovna. Udiveně na mě zíral, zjevně nebyl připravený na to, že bych ho mohla hned při první schůzce navštívit. Ale já měla jiné úmysly! Když přijel trolejbus - vstrčila jsem povedeného nápadníka dovnitř a spustila: "Jeďte domů, dejte si hrnec čaje a aspirin, zalezte do postele a nelezte na rande! A až se vypotíte, můžete zase hledat nějakou novou, hloupou Káču, která vám naletí jako já." Nezmohl se na slovo, dveře vozu se zavřely a on konečně zmizel v dáli. Sedla jsem si do čekárny na autobusovém nádraží a začetla se do knihy zamilovaných valentýnských příběhů. Tak to byl můj Valentýn před 10 lety. Dnes se tomu směju, ale tenkrát mi to moc humorné nepřipadalo. I když jsem to nakonec neodstonala. Jaroslava, Starý Plzenec