Moje první manželství skončilo po 13 letech. Otec mých dvou dcer odešel k jiné ženě, která s ním čekala dítě. Pět let jsem pak žila jen s dcerami a bylo to těžké. Potom jsem se provdala podruhé, za muže staršího o 22 let, kterého jsem našla přes inzerát. Pár let bylo naše manželství spokojené, ale já musela podstoupit ablaci prsu, následovalo ozařování, chemoterapie... Bylo mi 45 let a můj muž už ve mně po operaci neviděl ženu. Žili jsme jen vedle sebe a já těžce sbírala sílu bojovat se zákeřnou chorobou. Bylo to o to těžší, že mě manželovo chování zraňovalo, on viděl spíš své auto než mě, ale přesto odmítl odejít a najít si "celou" ženu. Vyhovovalo mu, že doma měl navařeno a uklizeno, vlastně mu v jeho 67 letech nic nechybělo. Žili jsme spolu 17 let, pak během krátké doby zemřel. Ani jsem necítila žádnou bolest, žádnou lítost... Myslela jsem, že už zůstanu sama, měla jsem pocit, že ve mně odumřely veškeré city - ani plakat jsem neuměla. Vytvořila jsem si svůj svět, abych zahnala hořkost nad nepovedenými vztahy. Pořídila jsem si květiny, vyšívala jsem, úplně propadla fotografování, sbírání pohlednic a psaní. Byla jsem v invalidním důchodu, a tak jsem měla na všechno čas. Zůstala jsem sama a myslela jsem si, že to je asi můj osud. Ale ten rozhodl jinak. V nemocnici jsem potkala pacienta, se kterým jsem se spřátelila. On byl o 11 let starší než já a po smrti manželky žil sám. Jeho osud byl o to krutější, že jiné zákeřné chorobě podlehli i jeho 3 synové. Přistěhoval se ke mně a prožívali jsme nádherný podzim života, bylo to, jako by se nám vrátil kus mládí. Byli jsme spolu 4x v Lázních Luhačovice, na které mám ty nejkrásnější vzpomínky. Stejně jako na nádherných šest a půl roku, které jsme spolu s Jarim prožili. On byl už tehdy vážně nemocný, i když po lázeňských pobytech se zdálo, že jeho zdraví se zlepšuje. Bohužel, nebylo tomu tak. Zrovna, když přicházelo jaro, se jeho zdravotní stav prudce zhoršil a nastal rychlý konec... Dodnes se slzami v očích vzpomínám, jak byl u mě spokojený, i přes své zdravotní potíže se snažil pomáhat mi. Všude jsme chodili spolu... Z fotografií, které jsme pořídili v lázních, na mě hledí milá a spokojená tvář. Nikdy jsme se sice nestali manželi, ale pro nás už nebyl sňatek tak důležitý - hlavně, že jsme se měli rádi. Cítím obrovskou lítost, stále mě bolí srdce nad tím, že nás osud rozdělil tak brzy a můj Jari odešel cestou, ze které není návratu. I když jsem v neustálém kontaktu se svými sestrami i dcerami, Jari mi moc schází. V bolestech, protože na jeho nemoc dosud není lék, odešel vzácný - hodný a pracovitý člověk, což vím nejen já, znám to i z vyprávění jeho blízkých. Já sama jsem v roce 2003, kdy mě navždy opustil, musela podstoupit ablaci druhého prsu. A opět následovala chemoterapie, ozařování atd. Ale o tom už se Jari nikdy nedozví. I když... jestli se tam odněkud shůry na mě dívá, chtěla bych mu říci jediné: "Stále mi chybíš, navždycky zůstaneš v mém srdci, milovaný Jari!"