Vyrůstala jsem na jižní Moravě - u domu byla i zahrada, a proto doma nikdy nechyběl pes. Vystřídalo se jich u nás několik a na všechny vzpomínám s velkou láskou: Rek, Norka, Asta. Všichni byli námi milováni a naši lásku nám vděčně vraceli. Měli sice boudu na dvoře, ale vždycky žili s námi uvnitř domu jako kterýkoliv jiný člen domácnosti. A tak není divu, že i moji sourozenci jsou pejskaři a také naše děti zdědily lásku ke zvířatům. Kdyby se sešla zvířátka našich šesti vnoučat, vznikla by malá ZOO - pejsci, kočka, morčata, křečci, králík, kanárek, rybičky, dokonce i had. Můj poslední pes Deny (střední knírač) už se na nás dívá z psího nebíčka a já nemám odvahu pořídit si ještě dalšího - léta přibývají, zdraví odchází... Osud to naštěstí zařídil jinak.Do bytu nedaleko našeho bydliště se přistěhoval pán se stárnoucí jezevčicí Lokinkou. A protože pán odcházel každý den do práce, pejskovi bylo doma smutno, a tak vždycky ráno spustil svou žalostnou psí písničku. K nelibosti sousedů, samozřejmě.A dál už vypráví jezevčík Lokinka. "Žádný malér se nekonal. Našla se paní, která byla ochotná mě pohlídat, když páníček odešel za svými člověčími povinnostmi. A tak k ní chodím ´do služby´. Nejdříve se mi to nelíbilo: nový byt, noví lidé, moc se mi stýskalo po páníčkovi, lehávala jsem u dveří, pofňukávala a netrpělivě čekala, až si pro mě ´o služby´ přijde. Nakonec se můj stesk změnil ve zvědavost, začala jsem se u své ´hlídací paní´ zabydlovat, chodím s ní na procházky, pohraju si s její vnučkou Terezkou. Teď už to jsou skoro tři roky, co chodím ´do služby´ k paní Aleně a musím přísahat na psí chlup, že se tam moc těším. Jenomže pán je přece jenom pán: a tak se na něj vždycky moc těším, a když se blíží doba jeho návratu, ťapkám si lehnout ke dveřím. A když konečně přijde, nadšeně ho vítám a pak peláším domů, co mi moje kratičké nožičky stačí. Slyším jen paní Alenu, jak se smíchem říká: ´Babizna jedna nevděčná!´ Ale ona dobře ví, co je láska a věrnost k pánovi. Škoda, že mezi lidmi tak často chybí..."