9°C
Jeli jsme s manželem autobusem, doprovázel mě na vyšetření, a tak mi nebylo zrovna moc veselo. Byla jsem sice krátce po dovolené u moře, a tudíž odpočatá, ale stejně jsem byla tak trochu duchem jinde a přemýšlela, co mě v nemocnici čeká. Před námi na sedadle seděla babička asi s 5letým vnoučkem, kterého nebylo možné přehlédnout. Klučina byl neposeda, všechno ho zajímalo, neustále se na něco vyptával. Po chvíli někdo otevřel okno pár sedadel před námi. Bylo to příjemné, vzduch ve voze už byl dost vydýchaný a nový větřík příjemně osvěžoval. Klučinovi se navíc zalíbil závan větru z pootevřeného okénka, stoupal si na sedadlo a nechával si ovívat střídavě obě ruce. Líbilo se mu to tak, že zatoužil otevřít i okno přímo nad sebou. Babička to však nechtěla dovolit s odůvodněním, že by byl ve voze průvan a zima. Ale vnouček zjevně nebyl včerejší, uchýlil se k malé lsti, prohlásil, že prý mu není dobře a že potřebuje čerstvý vzduch. Babička namítla, že před ním je otevřené okno a tím do autobusu fouká čerstvého vzduchu až dost. Na to měl klučina pohotovou odpověď: "Jenže než sem dojde, je už použitý!" Musela jsem se moc smát a díky tomu malému špuntovi a jeho vitalitě jsem najednou viděla svět okolo sebe barevně, už ne černobíle. Aspoň na pár minut jsem úplně zapomněla na svoje zdravotní potíže. O autorovi| Připravila: zv,
