Úterý 22. září 2020
Svátek slaví Darina, zítra Berta
Jasno 23°C

Ve štěstí už jsem nevěřila

23. října 2006 | 10:00

I když je člověk úplně na dně, musí věřit v lepší budoucnost tak, jako se to podařilo čtenářce Jolaně

Problémy s váhou jsem měla už od dětství. Vždycky jsem byla silnější než ostatní děti, dokud jsem ale nechodila do školy, nijak zvlášť mi to nevadilo. Zlom nastal s nástupem na základní školu, kdy se mi spolužáci začali posmívat a ukazovat si na mě. Hodiny tělesné výchovy pro mě byly doslova peklem, proto jsem maminku často prosila, aby mi napsala omluvenku. Ona však pro moje vysvětlení: ,"sem tlustá a neohrabaná," neměla pochopení. Nakonec to dopadlo tak, že mě spolužáci šikanovali, a proto jsem v 5. třídě přešla na jinou školu. Ovšem ani tam jsem se necítila dobře, pořád jsem neměla žádnou kamarádku. V té době jsem si myslela, že už nemůže být hůř, ale bohužel bylo. Když přišla puberta a já se dostala na střední školu, už jsem sice nebyla tak odstrčená, ale chyběla mi láska a pohlazení od nějakého přítele. Zatímco ostatní děvčata dávno vesele randila a živě popisovala svoje první sexuální zážitky, já jsem byla stále sama. Bylo to pro mě tak deprimující, že jsem si dokonce chtěla vzít život. Naši se v té době rozváděli, takže maminka měla úplně jiné starosti a moje tloušťka jí přišla úplně banální. Jako jedináček a bez kamarádky jsem si připadala jako ten nejopuštěnější člověk na světě. Byla jsem ale takový slaboch, že jsem si nedokázala na život sáhnout. Když jsem úspěšně odmaturovala, už jsem byla pomalu smířená s tím, že napořád budu sama, že se nevdám, že nikdy nebudu mít děti a vlastní rodinu, protože mě nikdo tlustou nebude chtít. Do té doby jsem se opakovaně pokoušela pár kilo shodit, ale vždycky neúspěšně. Jakmile jsem nastoupila do svého prvního zaměstnání, situace se obrátila o 180 stupňů. Dostala jsem se do skvělé party kolegů a kolegyň, kteří mě mezi sebe přijali bez nejmenších problémů, postupně mi pomohli získat ztracené sebevědomí, protože mě posuzovali podle povahy a ne podle toho, jak vypadám. Po několika měsících jsem v práci získala renomé organizátora zábavy ve volném čase, pověst člověka, který nezkazí žádnou legraci a nakonec jsem se dala dohromady se svým současným manželem. Ani v těch nejbláhovějších snech jsem si tak báječného chlapa nedokázala představit! Dnes už máme dvouletou Aničku a já jsem konečně šťastná. Můj muž říká: "Jsi pro mě tím nejkrásnějším, co mě v životě potkalo."

Související články