Pátek 18. září 2020
Svátek slaví Kryštof, zítra Zita
Jasno 18°C

Kdo to tak funí?!

2. října 2006 | 10:00

Čtenářka Blesku pro ženy z Kněžmostu vyrazila po ránu do lesa na houby a překvapila ji tam dvě velká funící stvoření

Probudilo mě krásné zářijové ráno. Vzala jsem košík, sedla na kolo a vyrazila k lesu - jsem totiž vášnivá houbařka! Sezóna pro mě začíná už brzy na jaře a končívá, až když udeří první mrazy. Jako pokaždé jsem i tentokrát odložila kolo u lesa, proběhla svoje místečka, nahlédla do každého křoví, pod větve i za pařez. Košík se pomalu plnil hříbky a já si pochvalovala, jak je v lese krásně! Čistý vzduch, ticho a klid... Ale najednou jsem uslyšela strašlivé funění. "Kdo to tak funí?" vrtalo mi hlavou. Vzápětí mi hlavou prolétla ta nejčernější myšlenka: divoké prase! Určitě je za mnou divoké a rozzuřené prase!!! Nebo úchyl, který číhá na osamělou ženskou! Hrůzou mi dřevěněly nohy, srdce jsem cítila až v krku. Rychle jsem se otočila a... divočák ani nějaký deviant mi za zády sice nestáli, ale moje situace nebyla ani tak o moc růžovější. Hleděla jsem totiž tváří v tvář dvěma obrovským psům neurčité rasy. Zoufale jsem se rozhlížela okolo, jestli neuvidím jejich majitele. Ze staženého hrdla se mi vydral jen přiškrcený hlásek: "Pomóóóc!" Jenže nikde v okolí nebylo ani živáčka. Měla jsem v tu chvíli skutečný strach o holý život. "Panebože, vždyť oni na mě skočí a jedním hryznutím mě zakousnou!" prolétlo mi hlavou. A hafani skutečně vyskočili! Oběma tlapami se opřeli o moje ramena a dobrácky se mi dívali do očí, jako by chtěli říct: "Ahóój, co tady děláš?" Ale namísto toho, aby se do mě zahryzli, mi naštěstí jen přátelsky olízli tvář. Opatrně jsem je pohladila a "pejsci" odběhli neznámo kam. Ještě chvíli jsem stála jako opařená, pak jsem se vydala ke svému kolu na okraji lesa, protože chuť sbírat houby mě pro ten den už definitivně přešla. Co kdybych znovu potkala ta funící stvoření?!? Na houby se mnou často chodí i můj vnuk Daneček. Helena, Kněžmost

Související články